o boji čarodějek a elfů

17. září 2008 v 21:19 | lenicka |  knihovnička

Tak jsem si po několika vážnějších knížkách přečetla opět jednoho Pratchetta, tentokrát Dámy a pánové (XXIV). Tento příběh se od jiných Zeměploch trochu liší, je víc napínavý, místo skoro až hororový. Ale stejně jako v jiných Pratchettových knihách můžeme i tady obdivovat, jak si autor dokáže najít nejednoznačná místa v mytologiích a napsat o tom něco úplně nového.

Hlavní hrdinky jsou čarodějky - Bábi Zlopočasná (zamlada Esmeralda), Stařenka Oggová (zamlada Gyta) a Magráta Česneková (zatím mladá). Příběh navazuje na knihy Soudné sestry a Čarodějky na cestách. Na začátku se vracejí domů, do Lancre. Na Magrátu už tam čeká mladý král Verence II., bývalý šašek. Magráta je totiž jeho budoucí žena a také královna.
V příběhu je také důležitý kruh z kamenů - magnetů, kterým místní říkají Tanečníci. Ten zadržuje za hranicí našeho světa elfy, protože elfové nesnášejí železo a magnet ještě víc. Proč musejí zůstat za hranicí? Lidé pamatují na elfy jako na spanilé bytosti, protože zapomněli, jací jsou ve skutečnosti: že jsou to lovci lidí bez slitování. Mýty a pohádky, ve kterých elfové kradou malé děti a dobytek, nebo lákají lidi svými písněmi, aby je zahubili, jsou také pravdivé. Elfové jsou zkrátka nadřazená rasa a do našeho světa se vydávají, jen aby lovili lidi pro své potěšení. Jsou to Predátoři. Jedině čarodějky, včely a trpaslíci na to nezapomněli.
Děj začíná pár dnů před letním slunovratem. Dějí se zvláštní věci: objevují se kruhy v obilí víc než obvykle a poblíž Tanečníků našli mrtvého lovce. A to nikdo neví, že do Kruhu prošel jelen a podle starých zákonů tedy z kruhu mohlo něco vyjít. Vyšel jednorožec, což je další omyl lidské paměti (raději než jako kouzelného poníčka by si ho měli pamatovat jako koně s ostrým rohem). A kolem kamenů někdo tančí při úplňku, což přivolává elfy. Stařenka zjistila, že jsou to místní holky, které si hrají na čarodějky (černé krajky, karty, svíčky a tak). Jen jedna z nich, Diamonda Poťuklová, skutečně nějakou moc má. Ale odkud?
Když se čarodějky poprvé s Diamondou setkaly, vyzvala Bábi na souboj. Obě staré čarodějky chápou, že její moc pochází od královny elfů. Diamonda se rozhodla soutěžit v koukání do poledního slunce, a málem by to vyhrála, kdyby nezasáhla "náhoda" - do magického kruhu se dostalo malé dítě a Bábi ho zvedla a vynesla. Tím dokázala, že je pro společenství užitečnější a lepší čarodějka a Diamonda prohrála. To celé ale byla oproti problému s elfy jen legrace.
Verence na svatbu pozval i mágy z Neviditelné univerzity. Na cestu se vydal arcikancléř Vzoromil Výsměšek, kvestor a knihovník. Cestou se k nim ještě přidal trpaslík Giamo Casanovlez. Výsměšek vzpomíná na své mládí, kdy v Lancre proháněl jistou Esmeraldu. Jak prohlásí později, v paralelním vesmíru se možná vzali a měli kupu dětí. V tomto ovšem....
Také Bábi trápí vzpomínky na to, co se nikdy nestalo. Počkala na Diamondu u Kruhu a pokusila se jí vysvětlit, že přijmout moc od královny elfů je jako upsat se ďáblu. Diamonda skočila do Kruhu a Bábi ji následovala, aby ji zachránila, a skutečně se jí to podařilo, i když přitom musela zacloumat myslí elfího koně a odnést raněnou Diamondu na zádech. Jeden elf s nimi pronikl do našeho světa, ale byl zneškodněn Stařenčinou žehličkou a uvězněn v žaláři. Diamondu se pokusila vyléčit Magráta.
Ještě něco příspívá k tomu, aby elfové přišli: vyslovování slova elf, šlechta, dámy a pánové a podobně. Jako naschvál se zrovna tyto slova objevují ve hře Sen noci svatojánské, kterou nacvičuje místní divadelní soubor na královu svatbu. A jako jeviště si jako naschvál vybere prostor u Kamenů. Bábi potkala Výsměška a když zjistili, že byli v mládí do sebe zamilovaní, odnesl ji mág kouzlem kus od města, aby si mohli promluvit. Kvůli zuřivému jednorožci skočili do řeky a potom se ztratili v lese. Magráta zůstala trucovat na hradě a Stařenka se jí pokoušela domlouvat. Potom šla na schůzku s Casanovlezem. Zbytek království šel ke Kamenům sledovat divadlo. Tak se všechno schyluje k okamžiku, kdy elfové skutečně vyjedou z Kruhu, který je branou do jejich světa.
Elfové nejdřív vyplenili Lancre a potom obsadili hrad. Magráta je však příliš praktická a na elfy nevěří. Tedy až do doby, než se s nimi setká. Pod svatební šaty si navleče zbroj dávné královny a začne s elfy bojovat. Stařenka s Casanovlezem zaletí pro pomoc k Dlouhému muži, rohatému bohu, manželovi Královny. Hrozí mu železem a vědeckým uvažováním. Rohatý bůh ale otálí. Výsměšek, knihovník a Magráta se už do elfů pustili sami.
Královna si pomohla kouzlem, zmátla Bábi a zajala ji. Bábi přesto stále vzdorovala. Když se Královna ptala, co Bábi používá za kouzla, odpověděla:
"Žádná kouzla. Vůbec žádnou magii. Je to tím, že jste byli pryč příliš dlouho. Věci se mění. Země teď patří lidem."
"To je nemožné," zachmuřila se Královna. "Lidé jen berou. Rozrývají zme pluhy. Oni zem jen plení."
"Někteří ano, to připouštím. Ale jsou jiní, kteří vracejí víc, než si vezmou. Dávají zemi svou lásku. Mají zem i v kostech. Ukazují zemi, k čemu byla stvořena. A od toho tady lidé jsou. Bez lidí by bylo Lancre jen kusem země s nesouvislým zeleným porostem. Ty zelené kousky by ani nevěděly, že se jim říká stromy. Žijeme tady dohromady, paní - my a půda. Už to není obyčejná hlína, je to země. Je to kůň, kterého někdo zkrotil a okoval, nebo dobře vycvičený pes. Pokaždé když lidé do země vmáčknou radlici nebo zasadí semeno, ta zem se vám vzdaluje," vysvětlovala Bábi Zlopočasná. (s. 345)
Nad ránem přijíždí Magráta s lidmi, které vyburcovala Stařenka, vysvobodit Verence, kterého si Královna ochočila. Po Královnině úsměvu byli všichni omámení a nikdo nebyl schopný odporovat. Jediný, kdo odolával, byla Bábi. Bojovala s Královnou psychický souboj, ale padla. Magráta se vrhla na Královnu, a protože měla železné brnění, přemohla ji. Královna na ni ale zaútočila psychicky:
Magrátina náhlá nejistota vybuchla jako nova. Nebyla nic. Byla zanedbatelná. Byla tak zbytečná a nepotřebná, že i každý jiný tvor, dokonale zbytečný a nekonečně nepotřebný, by ji neuznal za hodnou jediné myšlenky. V rukou, kterými svírala Královnu, pocítila strašnou bolest... Zaťala do ní spáry marnost a trhala její osobnost na kusy. Nikdy nebude dobrá. Nikdy nebude krásná, chytrá ani silná. Nikdy nebude vůbec nic. (s. 361)

A jak to dopadlo si opět přečtěte sami.

Pratchett, Terry: Dámy a pánové. Praha: Talpress 1997
 


Komentáře

1 Selin Selin | Web | 17. září 2008 v 21:24 | Reagovat

a další blog s povídkama... to ty?

2 Lucerna Lucerna | Web | 31. března 2010 v 10:52 | Reagovat

tak toto si precitam :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.