Orlické hory

13. února 2009 v 23:17 | leni |  na cestách

Na pozvání mých příbuzných jsme se já, sestra a manžel vypravili minulý pátek do Rokytnice v Orlických horách. Čekalo nás srdečné přivítání, zlatý retrívr Brit a krásná stará chalupa.

Večer jsme se ubytovali, pojedli, popili a plánovali jsme, kam příští den vyrazíme na běžky. V sobotu jsme nevstali moc brzy, takže jsme vyrazili až asi v 11 hodin. Vyšli jsme na kopec, kde jsme zjistili, že sníh je mokrý a místy vydřený, a místy zmrzlý. Já jsem měla staré dřevěnky, ale byla jsem s nimi spokojená (hlavně při stoupání do kopce). Zato sestra měla s novými lyžemi i botami sice parádu, ale do kopce byla úplně nešťastná. Nakonec dopadla stejně jako já, když jsem před pár lety vyrazila poprvé s tehdy novými laminátkami: Luboš jí celou skluznici potřel protiskluzem. A jeli jsme, i když jsme každou chvíli na sebe navzájem čekali. Tedy - buď na sestru do kopce nebo na mě z kopce. Luboš byl naštěstí trpělivý.
Od lyžařského vleku jsme jeli přibližně po modré turistické značce k rozcestí před Haničkou. To už jsme byli asi v 700 m n.m. a sněhu tu bylo dost. Luboš se odpojil, aby se mohl víc vyřádit. Sestra chtěla volat pomocné vozidlo, aby ji odvezli domů, protože si v nových botách odřela prsty, ale protože cesta nazpátek měla vést víceméně dolů, řekla si, že to snad vydrží. Od velkého bunkru "Na Holém" jsme se tedy pomalu sunuly k lesu, ve kterém byla spousta menších bunkrů. U některých jsme zastavovaly a prohlížely si je zblízka. Potom jsme jely překrásnou rovinkou na křižovatku "Pod Zadním vrchem".
Tam se zase muselo kousek stoupat, sestra tedy sundala lyže a já jsem taky šla jen co noha nohu mine. Najednou volal Luboš, že už se vrací a že nás za chvíli dohoní. Ještě jsme ale ušly pěkný kus cesty. Nad nějakým rybníkem se cesta prudce svažovala a tady jsem kousek cesty šla bez lyží i já, protože jsem se bála, že skončím v tom rybníku, kdybych to dole neubrzdila. Po další rovince byl další, ještě prudší sjezd. Tentokrát to bylo v lese a já jsem si řekla, že stoupnu do stopy a sjedu to. Na konci byla rovinka, tak jsem se nemusela bát. Ale ouha - stopa byla vymrzlá a já jsem se rozjela nevídanou rychlostí. Sestra se kus přede mnou někde v půlce kopce vymázla a válela se ve stopě. Řvala jsem: uhni, uhni, protože jsem věděla, že ze stopy vlastní silou nevyjedu. Na poslední chvíli uskočila a já jsem se řítila dál. Dlouho jsem držela rovnováhu, už jsem byla skoro dole, a najednou přišlo to, co asi přijít muselo: spadla jsem na zadní část těla, hůlkou jsem se praštila přes rty a loktem jsem zabrala o led. ÁÁÁÁúúúú! V tom se vedle mě objevil Luboš a zvesela se ptá: tak co, našlas to? No nepraštili byste ho?
Poslední část cesty byla špatná, protože místo sněhu jsme místama šli břečkou nebo i loužema vody, takže i moje botky, které do té doby odolávaly, se začaly promáčet. Naštěstí už jsme byli blízko domova, takže ještě sjet nad vleky, běžky dolů z noh, sejít kopec... Ale to by nesměl Luboš chtít za každou cenu sjet sjezdovku, na které v té době byla spousta děcek. Tak se nakonec vymáznul i on, aby to bylo spravedlivé.
Doma už na nás čekala teplá polívka a halušky se zelím, které během naší 3 hodiny trvající anabáze stihla naše hostitelka připravit a ještě se taky projet. Potom jsme zajeli na statek pro čerstvé mléko, kysané mléko, jogurt a sýry. A večer opět povídání, popíjení, pojídání...
V neděli mělo pršet, takže jsme nic neplánovali. I kdyby nepršelo, byli jsme jak banda válečných invalidů (sestru bolely nohy, mě ruce a naražená kostrč). Přece jen jsme vyrazili na procházku nad Rokytnici. Nejdřív jsme došli ke skládce zeminy a potom jsme za hustého sněžení sešli lesem do údolí Hvězdné (tedy - asi). Tam se mi moc líbilo, byl tam úplný klid, jen potok šuměl a hnal se někam k soutoku s Rokytenkou. A na rozdíl od kopců tam byly úplné závěje sněhu, kterým jsme se chvíli brodili sem a tam, jak jsme hledali další cestu, ale nakonec jsme se raději vrátili po stejné cestě, po které jsme přišli.
Tentokrát jsme dostali výbornou houbovku a kuře a salát. Po obědě jsme se pomalu zbalili, rozloučili a odjeli jsme, protože sestra musela z Pardubic pokračovat vlakem až do Brna.
I když mě ještě celý týden bolela naražená kostrč, jsem naproto šťastná, že jsem ujela celých 9km na běžkách (po dlouhé době), a taky tiché údolí, strašně hodní a milí příbuzní a doopravdický jogurt byly pro mě nezapomenutelným zážitkem. Tak snad zase někdy...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.