boskovice židovské a do lesů a do kopců

2. dubna 2009 v 15:59 | leni |  na cestách
#28: Zidovsky hrbitov

Jarní probouzející se příroda láká. V rámci snahy pročistit si hlavu a zhuntovat si tělo jsem se v pondělí 30. března cestou do Brna zastavila v Boskovicích. Samozřejmě jsem si dala za cíl ulovit nějakou tu kešku, ale hlavně se projít, něco nového poznat, nafotit si pěkné fotky a tak. Venku jsem prostě hrozně ráda.

Z Pardubic jsem vyjela v jednu a ve tři jsem byla v Boskovicích. Tak nejdřív do města. Ještě, že Boskovice jsou docela malé město. Za pár minut jsem přešla od vlakového nádraží do centra. Nešla jsem hned na hlavní Masarykovo náměstí, ale zabočila jsem za krásně opravený pozdně gotický kostel sv. Jakuba Staršího do židovské čtvrti. Zde vzniklo roku 1727 uzavřené ghetto. Dneska spíš historie a romantika.
Nejdřív jsem objevila synagogu maior na Traplově ulici, vlastně jedinou dochovanou po sanaci, která proběhla v 80. letech 20. st. (zbourání zchátralých budov a částečné opravení některých zachovalých). Synagoga má bílou omítku a nad vchodovými dveřmi je hebrejský nápis. Potom jsem si to tam okolo trochu prošmejdila, ale jenom v nejbližším okolí. Do některých ulic, kde se nachází nebo nacházely další židovské památky (Plačkova, U Koupadla, Bílkova) jsem jenom nakoukla. Nejvíc se mi líbily krámky na Zborovské, hlavně Kafírna.

Ještě jsem se chtěla podívat na Masarykovo náměstí, ale tam se můj dojem dost zkazil, protože tam z nějakého krámu s levným zbožím vyhrávala jakási děsná moderní hudba. Jako pěst na oko. Tak jsem ještě na chvilku zapadla do uliček a pak už jsem se vydala Velenovou ulicí pod hradbami ven z města. Teda, původně jsem chtěla jít ulicí Bílkovou po žluté značce po městském naučném okruhu, ale trefila jsem se právě do protisměru a potom už nebyl čas se vracet, takže trochu škoda.
Najednou jsem se tedy ocitla nad městem, tak jsem udělala ještě pár fotek a vyhrnula jsem si nohavice, protože na cestě bylo docela blátíčko. A byla jsem v lese a nevěděla jsem, kam jdu. Nojo, člověk bez mapy a bez smyslu pro orientaci to nemá lehké. Po chvilce klouzavé chůze jsem natrefila na ceduli, která mi prozradila, že jsem přece jen stále na městském okruhu, a to na zastávce Pod Oborou. Odtud jsem už docela rychle došla k židovskému hřbitovu, a začala jsem lovit #28: Židovský hřbitov.
Obcházela jsem hřbitov ze všech stran jak mlsný kocour, stoupala jsem si na špičky, abych něco přes tu zídku nafotila, šmejdila jsem v listí, abych našla schovku, a hlavně jsem se kochala, protože staré židovské (a nejen ty) hřbitovy, ať to klidně zní morbidně, se mi moc líbí a připadají mi poetické a fotogenické a důstojné a smysluplné... Ne jako ty přepečlivě upravené králíkárny.
Krabku jsem našla, ale moc velkou radost mi neudělala. Byl v ní totiž docela bordel (kaštan, úlomky hraček a čehosi), nebyl v ní travel bug, který tam měl být, a logbook byly přeložené ochmatané papíry, kterých bylo strašně moc, to asi aby se tam owner nemusel moc často vracet (odhaduju, že tato hromada mu při dosavadní návštěvnosti vydrží několik let). Jojo, není nad lidičky, kteří se o svou krabku starají, že.
Od hřbitova jsem šla po žluté pořád dál od města. Protože už byly čtyři hodiny, začínala jsem si uvědomovat, že nejen že nestihnu další naplánované zastávky (boskovický hrad, tvrz na Újezdě u Boskovic a zřícenina hradu nad Doubravicí), ale že budu ráda, když se vůbec stihnu za světla dostat k vlaku a dojít domů. Takže jsem přestala hledat a začala jsem plnit druhý cíl cesty, totiž pořádně se uťapkat a unavit.
Ze žluté jsem přešla na modrou. Prohupla jsem dolů a nahoru lesem a přišla jsem na Červenu skalku. Jméno opravdu nelže, skalky tam jsou a jsou červené. Moc pěkné to tam je. To místo je na takovém ostrohu mezi řekou Bělou a Boskovickým potokem, které jsou zvrchu vidět a v odpoledním slunci se lesknou a klikatí. Na červené skalce jsou borovice a zelený mech a všude prosakuje voda. Po hřebenu ostrohu vede červená značka nahoru na boskovický hrad, ale já jsem sešla širokou cestou dolů do Pilského údolí k Bělé.
Tam jsem měla dvě možnosti (teda možností je vždycky nepočítaně, ale řekněme dvě rozumné možnosti). Buď jít doprava po velké silnici, po rovině podél Svitavy, ale trochu do oblouku přes Lhotu Rapotinu, nebo jít kousek proti proudu Bělé a pak se dát po malé silnici nahoru do Újezdu. Vybrala jsem si cestu kolem Bělé a do kopečka do serpentin. Serpentiny jsem si trochu zkrátila, ale zabrat mi to dalo i tak. A kolem Bělé to byla nádhera, jen zase trochu bahínko.

No, Újezd je normální vesnice na kopci. Takže když jsem scházela z Újezdu do Doubravice, mohla jsem se zase kochat, tentokrát výhledem do krajiny, do které přes mraky prosvítalo sluníčko. A remízky, nade mnou kroužil jestřáb nebo co (neměla jsem brýle), loňská suchá tráva a letošní klubající se zeleň. Konečně i další kříž do sbírky (kříže u cest mi přijdou jako objekty hodné zastavení - Pozdraven buď Pán Ježíš Kristus - Až na věky - a vyfotografování). Potom se nějakou dobu musí vydržet to, že po pravé ruce je nějaká těžírna. Našla jsem si, že jde o Kamenolomy ČR, a těží se tady granodiorit.
Po pohodové klesající cestě jsem někdy před šestou došla až do Doubravice nad Svitavou, která je větší, než se mi zdálo. Bohužel jsem se netrefila s časem, tak jsem musela čekat asi 20 minut na vlak. Už se ochlazovalo a navíc mě trápil hlad. Ale zrovna volali rodiče, že mě můžou vzít od vlaku na ten náš kopeček, tak jsem ušetřila zbytky sil a výlet nezkončil úplným vyčerpáním. Hurá, takových víc.
 


Komentáře

1 Jitka Jitka | Web | 10. května 2009 v 15:50 | Reagovat

Všude kudy jsi chodila to znám. Jen v Újezdu u Boskovic jsem nebyla. Ten výstup do kopce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.