moje šumavská dobrodružství: skály a bažiny

12. srpna 2009 v 9:49 | lenicka |  na cestách
Ve středu 5. srpna odjeli rodiče do Klatov a my jsme vyrazili ranním vlakem (v 8:30) na Černý kříž. Kousek od zastávky tam je pěkný penzion. Už teď se těším, že se tam třeba za pár let ubytujeme a projdeme si další cesty v okolí... Po modré turistické značce, po silničce, po které jezdí spousta in-line bruslařů, a která vede mezi vlakovou tratí a Studenou Vltavou, jsme ušli asi 2,5 km. Studenou Vltavu jsme přešli přes dřevěnu lávku, která se pod námi pěkně houpala.

Dál jsme šli hustým smrkovým lesem do kopce, až jsme na rozcestí Pod Stožečkem (825 m) vyšli na další silničku, která vede pod Stožeckou skálu.
Na rozcestí Pod Stožeckou skálou (852 m) je přístřešek se stolem a lavicemi. Většina lidí, kteří tam přijíždějí po silničce na kole, si tady nechávají kolo. Dál do kopce vede pouze lesní cesta, a navíc je po nějakých 200 metrech vysoký plot. Kolem Stožecké skály je totiž první zóna a právě v ní probíhá zmlazování a obnova původního lesa. V okolí se vyskytuje hodně jelenů a srnců a plot brání, aby mladé stromky hned okousali.
Ještě před plotem můžeme vidět obrovský pařez 188 let starého smrku a na infotabuli si můžeme přečíst něco o tom, jak smrky rostou. A potom, po prudkém výstupu, uvidíme hlavní atrakci - pěkně opravenou dřevěnou stožeckou kapli. Kaple je zasvěcená Panně Marii Nanebevzaté, takže v ní můžeme vidět několik mariánských obrazů. Pouť se tu koná kolem tohoto svátku, který je 15. srpna. Vedle kaple je prý zázračný pramen. Jeho zázračnost posoudit neumím, ale na chuť byla voda docela dobrá.
Za kaplí cesta pokračuje strmě vzhůru po kluzkých, mechem obrostlých kamenech až nahoru na skálu (976 m). Cesta se rozhodně vyplatí, protože ze skály je krásný rozhled po krajině. Na vrcholu stojí 5 metrů vysoký kříž s jednoduchým obrázkem Krista. A taky je na ní keška, ale není úplně jednoduché se k ní dostat.
Když jsme se pokochali, sešli jsme zase na rozcestí, kde v té době bylo hodně rušno. Snědli jsme svačinu, odpočinuli si, a pokračovali po modré značce na rozcestí Stožecká luka (805 m), kde jsme už byli v pondělí. Tentokrát jsme ale zabočili po žluté na sever do osady Dobrá.
V Dobré je většina domů takových tradičních - napůl zděných a napůl dřevěných. Některé jsou zanedbané, některé pěkně udržované, jako třeba budova hospůdky U Němečka. V hospůdce jsme si dali polívku a borůvkové knedlíky, ale nebyli jsme zrovna nadšení, působilo to, jako by kuchař jenom ohříval knedle ze supermarketu plněné borůvkovou marmeládou.
Kousek dál je pěkná opravená kaplička. Zvláštní je, že je otevřená a každý se do ní může podívat. Před oltářem je pamětní kniha, do které můžete něco napsat, nad oltářem mariánský obraz, všude čerstvé květiny, na zdi nádobka na svěcenou vodu z růžového porcelánu a na druhé zdi kříž a na něm ostnatý drát z železné opony. Prostě originál.
Z Dobré se cesta svažuje po louce, na které zemědělci pěstují seno, a dál po podmáčených loukách kolem Teplé Vltavy. Místy bylo bláto, ale pořád to ještě šlo. Pod mostem přes Teplou Vltavu se koupaly nějaké děti, bylo totiž docela teplo. Od lávky (744 m) jsme nepokračovali po doporučené cestě na Soumarský most, ale přímo do Volar, přes první zónu Vltavský luh. I když to je turistická cesta, tak bláto přechází v hluboké kaluže, které se nedají obejít, protože hned vedle cesty už jsou asi močály.
Nejdřív jsme to všelijak přeskakovali, ale já jsem se časem raději vyzula, přivázala botky k batohu a šla bosky. A bylo to ještě lepší než v botech, protože bahýnko bylo příjemně hladké a prohřáté od sluníčka a zážitky byly o to intenzivnější. Jenom poslední dvě kaluže před vstupem do lesa u Jedlového potoka mě stály trochu přemáhání, protože na rozdíl od ostatních jsem nedohlídla na jejich dno a měla jsem strach, že když do té černé vody stoupnu, tak mi to tu nohu vcucne a nepustí a já se propadnu do bažin, které jsou tu všude okolo...
V poslední velké kaluži jsem si opláchla nohy a znovu obula botky. Přešli jsme po lávce Jedlový potok, za kterým byla ještě další podmáčená louka, ale všechno bahno už se dalo projít i v botech. Přešli jsme hranici národního parku a taky koleje a vstoupili jsme konečně do suchého smrkového lesa. Na rozcestí Pod Lískovým vrchem (755 m) jsme odbočili na místní modrý okruh, obešli jsme kopec Lískovec a přes les a louky jsme pohodlně došli do Volar, přímo na okraj, kde jsme byli ubytovaní.
Na večeři jsem vařila polívku a seitanové karbanátky s rýží. Nic moc, ale zasytilo to. Potom jsme šli nakoupit a cestou jsme se zastavili na hřbitově pro kešku Juden Wallern. Tentokrát jsem šla skoro na jisto, zapsala se a zase ji tam vrátila. Rodiče se z Klatov vrátili až v 10 večer, nadšení a připravení na další výlety.

 


Komentáře

1 Vecerda Vecerda | Web | 12. srpna 2009 v 20:32 | Reagovat

Pěkný rozhled jste tam měli a taky pěkný počasí :D

2 Ice Ice | Web | 15. srpna 2009 v 20:30 | Reagovat

Páni, to by mě asi nenapadlo zout si boty. Ale když říkáš, že to bylo příjemné, tak proč ne? Je zajímavé, že když se někde po cestě objeví bláto, zaručeně do něj nechtěně stoupnu. :o)
Jinak ta lávka vypadá pěkně. Asi bych se trochu bála, ale líbí se mi. :o)

3 leni leni | 17. srpna 2009 v 12:17 | Reagovat

Ice: možná tě to ještě nenapadlo na nějaké normální cestě, kde se dá louže obejít, ale tady, kde bylo místy vody nad kotníky a obejít se to nedalo (protože vedle cesty bylo vody a bláta tak 7 m hluboko :), to snad napadne každého, kdo nemá na nohách holinky. Ale ne každému se to asi líbilo tak jako mně (manžel se vyzul jenom na jednu velkou kaluž, pak se zase obul, a pak už to šel v botech a já mu hledala co nejnižší vodu k přejití...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.