jak kolem mě prošla historie

17. dubna 2010 v 23:23 | lenicka |  okolo plotu
Člověk si jen tak žije svůj život a najednou slyší, že se kousek od nás stala národní tragédie. Nemusím o tom nic psát, všichni víte, že mám na mysli 96 příslušníků elity polského národa, kteří zahynuli, když se letěli poklonit obětem jiné tragédii, té v Katyňském lese. Nemohla jsem věřit svým uším, když jsem to zaslechla. Ani teď to pořádně nechápu. A je mi z toho smutno. Proč se někdy historie nedotýká mého života veseleji?

Vzpomínám si, jako by to bylo včera (a ono to bylo v květnu nebo v červnu 1999), jak mi nad hlavou prolítávaly stíhačky, aby "humanitárně bombardovaly" bývalou Jugoslávii. Bylo mi z toho zle, už jenom proto, že tam umírali lidé, a taky proto, že tam mám svoje kořeny. To jsem se teprve začínala zajímat o to, co se děje ve světě a v politice. Naplno mě zasáhla historie tenkrát ráno 11. září, když v televizi dávali ty neuvěřitelné záběry letadel, která narážejí do newyorských mrakodrapů. O pár týdnů později jsem zůstala v noci vzhůru, abych viděla a slyšela, co vyhlásí George Bush na ohlášené tiskovce. A měla jsem hrozně tísnivý pocit, když jsem slyšela: vyhlašujeme válku. Chápala jsem, že v těch chvílích se mění svět, že kolem mě procházejí dějiny, že o tomhle se budou naše děti učit v dějepise. Od té doby se stalo hodně věcí, třeba tsunami v Indonésii, nebo hurikán Catrina, ale tohle je snad to největší, a zároveň se to nás jako polských sousedů nejvíc dotýká.
Je zajímavé, že "historická paměť" sahá jen tak daleko, dokud žijí lidé, kteří jsou schopní si na tu historii vzpomenout. Všechno ostatní se mění na mýty nebo na neemotivní zápisky v učebnici dějepisu. Ráda poslouchám starší lidi, jak oni prožívali důležité historické chvíle. Babička mi někdy vypráví o konci II. světové války. Byla sice ještě malá, ale to jsou věci, které člověk nezapomíná. Vypráví mi taky o mých předcích, o tom, jaké to dřív bylo a co se jak dělalo. Babička, která už zemřela (byla narozená v roce 1918), zase někdy vzpomínala na svoje nucené nasazení "v rajchu". Byla myslím v Drážďanech, naštěstí stačili před koncem války zdrhnout. Ale vždycky vzpomínala jenom na to veselé, třeba jak si dělali legraci z Francouzů, kteří tam taky byli. A moje mamka někdy vypráví o tom, jak se bála, když v roce 1968 jako malá holka slyšela vojenská letadla nad Brnem.
Jedna moje kamarádka říkala: moje mamka shromažďovala výstřižky z novin o srpnu 68, já zase o listopadu 89. Každého nějak zasáhne, když se hýbe historie. Dějiny se ukládají v našich vzpomínkách a našich soukromých životech. Co budeme vyprávět svým vnoučatům my?
pomník
(pomník jsem nefotila já osobně, ale můj kamarád z rodné vesnice Franta N.)
 


Komentáře

1 Tiska Tiska | Web | 18. dubna 2010 v 10:52 | Reagovat

To je zajímavý postřeh. Ještě jsem nepřemýšlela nad tím, že se kolem nás každý den dějí události, které za chvíli budou mít vlastní kapitolu v učebnicích dějepisu. :)

2 Dullsinea Dullsinea | Web | 18. dubna 2010 v 12:02 | Reagovat

Nad tím jsem jeden čas hodně přemýšlela. Jednou by bylo zajímavé vrátit se do minulosti ( tedy do doby, kdy jsme ted) a sledovat, jak se o téhle době učí. Jsem zvědavá, kolik informací by se v očích učebnic změnilo nebo zkreslilo.

3 Miky Miky | E-mail | Web | 26. dubna 2010 v 7:46 | Reagovat

V domově důchodců ,kde pracuju mi nedávno jeden děda vyprávěl historku ,která se stala jeho dědovi v roce 1880. Byl jsem úplně paf z toho ,že ještě žije člověk ,který v sobě chová vzpomínku z tohoto roku ,i když pouze zprostředkovaně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.