o smrti a umírání

20. června 2010 v 17:58 | lenicka |  okolo plotu
Kapitolka o smrti v Knize o náboženstvích začíná slovy: člověk ví, že musí zemřít. Ano, člověk je asi jediným tvorem, který je schopný uvědomovat si vlastní smrtelnost a přemýšlet o tom, co smrt znamená. Pro nihilisty je smrt biologický proces, všechno končí rozkladem těla - prach jsi a v prach se obrátíš. Ale pro křesťany, buddhisty, šamany a jakékoliv jiné lidi - příslušníky různých náboženství - nepředstavuje smrt nic definitivního. Je to jenom přechod k jinému stavu existence, proto také rituály spojené se smrtí spadají do kategorie přechodových rituálů. Tělo se sice rozpadne na prach, ale něco nesmrtelného v nás se vydá na další cestu.


Přechodové rituály (Murphy, s. 186 - 191) ritualizují změnu statusu. Mohou být náboženské (v tradičních společnostech jsou to rituály při narození dítěte, ukončující pubertu, při vstupu do "totálních institucí" a do manželství, a rituály při smrti), ale i světské (promoce, svatba, vojenský odvod). Každá změna statusu vyvolává úzkost a nejistotu. Nese s sebou změnu role, čímž je narušena nebo změněna sociální síť mezi jedincem a jeho okolím. Nejdramatičtěji je to vidět při úmrtí člena společnosti. Rituál vkládá řád do neurčitosti přechodového stavu a shromažďuje další členy společnosti za účelem podpory zasvěcovanému/ měnícímu se jedinci.
V případě smrti jsou rituály dvojího druhu: rituály, které mají pomoci zemřelému v přechodu do jiného světa, a rituály, které mají pomoci pozůstalým, aby se s jeho smrtí vyrovnali. Ty druhé známe i z našeho sekularizovaného světa: je to oplakávání mrtvého, držení smutku, rozloučení s mrtvým a jeho pohřbení. Jako poslední přijde ukončení doby smutku, odložení "černé pásky". V některých společnostech přichází ještě jedna fáze, která se nám může zdát divná - vyjmutí kostí a jejich definitivní pohřbení. Pohřeb je příležitostí uvolnit pocity viny a lítosti v řízených podmínkách a za psychické podpory společenství. Znovuustavují se tak vzájemné sociální vztahy narušené odchodem zemřelého. Potvrzuje se společenský status zemřelého jako "mrtvého". V závěrečné fázi jde o přijetí situace a ohlášení, že život může pokračovat.
Ale jsou tu ještě rituály určené právě pro zemřelého. Nejlepším příkladem je předčítání z tibetské nebo egyptské Knihy mrtvých. V obou případech jde o rady mrtvému, jak se chovat v době přechodu do jiného světa/ stavu existence. Zatímco v náboženství starých Egypťanů se zemřelému radí, jak získat lepší posmrtnou existenci (kdyby byl shledán špatným, tak by vlastně neměl existovat vůbec, jde tedy o to, aby vůbec existoval a to co nejlíp), v tibetském buddhismu se naopak mrtvý dozvídá, že nemá lpět na iluzích a místo další existence má vstoupit do nirvány, čímž by se právě z existence vymanil.
Zajímavé jsou i další přístupy ke smrti a posmrtnému životu. Asi nejvíc se smrtí zabývali staří Etruskové. Podobně jako Řekové a Římani věřili v podsvětní říši a její božské vládce, a podobně jako třeba staří Germáni věřili v duchy, kteří provázejí mrtvé (Etruskové jim říkali Vanth, Germáni Valkýry).
Už od doby, kdy se člověk stal člověkem a začal být schopný abstraktního uvažování, přemýšlí nad (ne)smrtelností a nad tím, k čemu to vlastně všechno je. Na rozdíl od židů a křesťanů všichni staří "pohané" věřili, že smrt není definitivní a že smrt není trestem nebo dílem "toho Zlého". Věřili, že smrt není opakem, ale přirozenou součástí života, a dokonce že brána mezi světem živých a mrtvých není úplně neprostupná. Často měli jednoho boha nebo ještě častěji bohyni-matku, která zároveň dávala život a zároveň život brala. Byla jako země, zároveň dělohou i rakví. Velkým kompostem. Však i jedna Ježíšova myšlenka je jen variací na toto téma, které se objevuje třeba v Démétřiných mystériích: zrno musí být pohřbeno, aby vydalo užitek. Kdo umírá, rodí se k novému životu...


P.S. Nebojte se, že snad píšu o tomto morbidním tématu z důvodu vlastních depresí nebo tak něco... Prostě tento týden si blog.cz vymyslel téma týdne "smrt" a mě napadlo přispět se svým pohledem. I když nic není jen tak. Asi před týdnem nám přišel e-mail, že našemu rodinnému příteli zemřela maminka. Sice jsme ji neznali, ale i tak...


Murphy, Robert F. 2001. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON
Vallon, Jacqueline (ed.). 1995. Kniha o náboženstvích. Praha: Albatros

 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 20. června 2010 v 18:14 | Reagovat

krásný a jako vždy zevrubný článek... ale nikdo stále ještě 100% neví, jestli tomu tak je :D
samozřejmě, ten kdo věří, je na tom ve smrti mnohem líp :)

2 Lucerna Lucerna | Web | 20. června 2010 v 19:16 | Reagovat

zaujmavy clanok :-D ma pri nom napadol citat "Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat."(Marcus Tullius Cicero)
nj ved kazdy znas to raz zisti, ako to v skutocnosti stu smrt je :-D :-/

3 Nelili Nelili | Web | 20. června 2010 v 21:41 | Reagovat

Nikdy jsem o smrti nějak vážně neuvažovala. Ne že bych neměla příležitost nebo svůj vlastní názor, ale prostě jsem nechtěla. Je to takové divné téma. Slýchávám o ní každý den, ale stejně... Navíc smrt znamená pro každého něco jiného - jak už jsi zmiňovala výše.
Zajímavý článek. :)

4 Lady Martulinek Lady Martulinek | Web | 21. června 2010 v 13:57 | Reagovat

Ono to nebylo myšleno zle s těma velkými písmeny. Šlo spíše o to, že ona sama mi vytýkala chyby v češtině. Ten kdo proti mému psaní nic nemá a sám si píše "volněji" ten ať si píše jak chce, ale ať mě neopravuje někdo, kdo sám neumí to, co po mně chce.
A jinak díky, ale někdy bych raději byla tím malým puberťákem a nechala ležet ty větší problémy stranou. Raději bych chodila ven s kamarády a užívala si, než byla kapku více po předu.

5 ADU-HotGuys ADU-HotGuys | Web | 21. června 2010 v 20:02 | Reagovat

Ahoj. Tvoj blog je vážne úžasný!
Ja by som Ťa chcela poprosiť, aby si zahlasovala v ankete - Muž Mesiaca Jún!
Stačí kliknúť na web... veď vieš ako to na blogu funguje a kde treba hľadať anketu. Takže keby si si našla čas a zahlasovala bola by som Ti veľmi vďačná a určite oplatím, ak budeš niečo potrebovať Ty.
Prosím neber to ako reklamu, ale ako pozvanie na môj blog.
Ďakujem za pozornosť...

6 KatyRZ KatyRZ | 22. června 2010 v 13:10 | Reagovat

Nevěřím v žádný posmrtný život a ani k tomu nevidím důvod. Člověk by neměl být nenažraný a měl by si vážit života, který má, dřív než bude pryč :D. Vzhledem k tomu považuji za důležité jen ty rituály náležející živým ...
Nemám strach z vlastní smrti, protože to už mi to bude jaksi všechno jedno, mám ale strašlivý strach ze smrti svých blízkých ...

7 lenicky-zahradka lenicky-zahradka | Web | 22. června 2010 v 17:12 | Reagovat

[6]: Myslím, že věřit v "něco po smrti" a užívat si současný život se nijak nevylučuje. A pokud to chceš brát prakticky - tak věřit, že ti ten tvůj blízký odchází do jiné (možná i lepší) existence, dodá tobě jako pozůstalé klid a pocit smíření. Krásně jsem to viděla zrovna dneska, kdy jeden náš přítel - katolický kněz - pohřbíval svou maminku. Místo ubrečeného obřadu z toho byla slavnost, poděkování...

8 Lukáš Lukáš | Web | 22. června 2010 v 17:50 | Reagovat

O tomto tématu je nevhodné diskutovat.

9 lenicky-zahradka lenicky-zahradka | Web | 22. června 2010 v 18:38 | Reagovat

[8]: Jako že o něm nemám diskutovat na svém blogu? A to proč?

10 KatyRZ KatyRZ | Web | 24. června 2010 v 15:52 | Reagovat

[7]: No ono nejde ani tak o to užívat, jako o to vážit si ;). Ano z praktického hlediska - škoda, že si nemůžu říct a budu věřit, to bude praktičtější :D. Každopádně jsem přesvědčená, že to je také jediný důvod k existenci víry v posmrtný život - ulehčení umírání a ztráty ...

[8]: Nevím jestli nevhodné, ale rozhodně nesmyslné :D. Tedy alespoň obvykle debaty na téma víry bývají dosti bezvýsledné. Je to jen o tom zamyslet se, proč ten druhý má takový a takový názor (nelze očekávat, že by druhý názor změnil).

11 Lilly Lilly | E-mail | Web | 12. června 2012 v 20:25 | Reagovat

Veľmi pekne napísané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.