brýle, smutek a ... co já vím

25. července 2010 v 0:21 | lenicka |  deníček
Koukám do svýho diáře, co jsem všechno zažila za poslední týden a kousek. Čtvrtek, pátek, sobota a neděle byly vyčerpávající fyzicky i psychicky,  přesto skvělý a nezapomenutelný, ale o tom už jsem psala tady a tady. Jenom jsem zapomněla napsat, jak jsem zašla ve středu (ještě před tím vším) do optiky, abych si konečně koupila nový brýle, protože ty starý za nic nestály a stejně se to v poslední době zhoršilo, takže jsem nepoznávala lidi na ulici a bylo mi trapně, když mě někdo zdravil a já jsem netušila kdo, a pořádně jsem neviděla, jak je ten svět krásnej...

A jak bylo ten den hrozný vedro a já jsem z toho byla celá přepadlá, a jak se mě tam ujala strašně hodná slečna, která mi pomohla s výběrem, spočítala mi nejvýhodnější kombinaci na akci brýle + další obroučky zdarma, takže jsem si mohla za ty prachy odnést jedny stříbrný a jedny zelený, a ještě se mě snažila rozveselit, a byla strašně roztomilá, když se úplně otočila na druhou stranu (a málem si i zakryla oči), abych mohla v klidu zadat PIN...
Pondělí po turnaji jsem proležela na gauči s Psychologií náboženství v ruce, a v úterý odpoledne už jsem zase uháněla do Alfy, abych se ještě domluvila na nějaký detaily, který ale nakonec stejně k ničemu nebyly. Ale toho času nelituju, ani nemůžu, protože nakonec z toho byla milá procházka  (i přes to děsný vedro) v doprovodu jednoho malýho blonďatýho upovídanýho skřítka...
Ve středu večer jsme zašli s Lubošem a s Loskim do čínské restaurace zahrát si go, poprvé jsem ochutnala švestkovýho Bernarda a docela mi zachutnal, i když jsem napoprvé čekala něco jinýho. Dala jsem si dva a půlku večera jsme se s Loskim pořád něčemu řehtali jako kdyby to mělo nevím kolik promile, a ono to ve skutečnosti bylo nealko...
Ale později mě ten smích přešel, protože než jsem šla spát, tak jsem měla naprosto jasnou předtuchu o tom, že mi druhý den zavolá mamka, že umřela ta moje prapratetička, a ještě pár dalších předtuch... A jo, všechno se to postupně vyplnilo, i když jak a kde a kdy, to jsem přece jenom dopředu nevěděla.
Mamka volala hned po ránu. Odpoledne jsem se začala vypravovat na tu alfáckou diskotéku, ale volali mi, že se něco změnilo, ale ať přijdu - stejně jsem už byla skoro na cestě, tak jsem šla, a nakonec jsem byla trochu i ráda, že to dýdžejování bylo na někom jiným. A (abych odpověděla na to, co se mě někdo ptal) - ne, ani jsem netancovala, protože z toho dusna v té místnosti mi bylo trochu blbě a byla jsem ráda, že můžu sedět stranou v průvanu. Ale byla jsem ráda, že jsem mohla být mezi lidma (mezi zrovna těma konkrétníma lidma), a že se všechno podařilo, že to všem slušelo, a že jsem se večer prošla a že jsem se mohla vypovídat, když jsem to potřebovala...
Teprve včera mi začalo být nějak smutno, protože jsem po delší době zabrousila na univerzitní plkárnu a dočetla jsem se tam, že jeden z lidí, kteří tam chodili plkat, už není mezi námi, a to byl pro mě docela šok, protože jsem tam vídala jeho fotku u jeho příspěvků a bylo mu 22 nebo kolik a utopil se v blanenským lomu, kolem kterýho projíždím při cestě z Pardubic do Brna, a na svým univerzitním profilu měl jako motto napsaný "Nebudiť z letného spánku! Zobudiť na jeseň." Vypadá to, že v mírném šoku je celá univerzita a na první den semestru se plánuje rozloučení. Ale to už tam nebudu.
Protože v posledních dnech pršelo, mohla jsem se konečně vrhnout na zahradničení a vytrhat nějaký ten plevel. Rostou rajčata, estragon mě definitivně přerostl přes hlavu, takže mi musel Luboš pomoct ho svázat, aby se nekácel všude okolo, roste i pár fazolí a černý kořen, a dozrává josta, a to je tak všechno. Asi naseju aspoň roketu, abych tam něco měla.
Dneska sedím doma, Luboš jel na bahenní koupele na chrudimském cyklomaratonu, a já jsem si udělala pořádek na stole a učím se a píšu. Brzo sem přidám pár religionistických článků, doufám. Kdyby někoho zajímalo, jak se cítím, tak: bolí mě žebra, jako by mě někdo v noci nakopnul. Asi bych to potřebovala, takový menší nakopnutí... Dneska jsem se naučila hrát na kytaru Atentát od Kryštofů (to aby mi úplně nezměkly moje kytarový mozoly) a pak jsem prolezla jeden fotoblog, na kterej jsem dřív chodila, pak jsem tam dlouho nebyla a teď mi přišel ještě zajímavější, než dřív. Teď píšu tohle a pořád dokola si pouštím Fix you od Coldplay, protože to má nádhernou melodii a ještě hezčí text
Chtěla jsem si sepsat seznam věcí, který udělám, až za mnou budou ty státnice, ale zatím píšu jenom: budu žít. Teda ne že bych teď nežila ... No, raději se podívejte na tu písničku ... (a pokud nerozumíte anglicky, tak si tady přečtěte překlad)


Do nadpisu jsem sice napsala "brýle, smutek a ... co já vím", ale tohle není článek o smutku, protože to "...co já vím" je naděje a těšení se na budoucnost a tiché zážitky, které se schovávají někde mezi těma třema tečkama... Jenže je mi blbý psát to hned do nadpisu, protože jsem zrovna v poslední době já tu naději pár lidem tak nějak vzala nebo ještě vezmu, a ne že by mi to nebylo líto.

P.S. Ještě jsem chtěla napsat, že někteří alfáčtí kamarádi odjedou dneska ráno na tábor a že jim to počasí zatím moc nepřeje, ale snad bude brzo líp a užijou si to :)
 


Komentáře

1 Janah Janah | Web | 25. července 2010 v 13:09 | Reagovat

To už tak v životě bývá, že se to někdy všechno sejde, ale zase bude líp. :-)

2 leni leni | Web | 25. července 2010 v 13:32 | Reagovat

[1]: Díky. Ale musím znovu zopakovat: ne že by nemohlo být líp, ale i tak je krásně, aspoň občas, no. O to víc si ty chvíle užívám...

3 Říjnová Říjnová | Web | 25. července 2010 v 21:37 | Reagovat

Nikdo by neměl v srdci touhu,kdy neexistovala naděje na její splnění...
Naděje vždycky způsobí, že uvěříme...
Naděje nutí trosečníka k mocným tempům,třebaže ještě nevidí břeh...
Když už nemáš naději, vymysli si ji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.