protržené hráze

10. srpna 2010 v 16:03 | lenicka |  deníček
Sakra, sakra, sakra! Člověk si žije svůj klidný život, zatímco jinde bojují o střechu nad hlavou!


Je mi zle, když vidím, jak se valí proudy špinavé vody přes zahrady a domy, a já tu jen tak sedím v pohodlí a v klidu. Chrastava, kam jsme jezdili nakupovat při našich velikonočních pobytech na jitravské faře. Jablonné v Podještědí, kde jsme byli několikrát na výletě, a kde nám otec Vladimír zprostředkoval prohlídku dominikánského kláštera a nádherné baziliky minor. Rynoltice, Hrádek nad Nisou... a vůbec celé tolikrát prochozené okolí a všichni ti milí a pohostinní lidé (ještěže aspoň ti, u kterých jsme byli vždycky ubytovaní, jsou na kopci). Jak to tam bude vypadat, až se tam znovu vrátíme?


O tomhle jsem se dozvěděla v sobotu ráno. Nejraději bych se sbalila a vyrazila směr Liberec, s lopatou a rejžákem, jenomže copak můžu, když mám za 3 týdny ty pitomý zkoušky? A večer přišly snad ještě horší zprávy - horší proto, že Slatiňany jsou od nás tak malý kousíček a přitom tak strašně daleko... a proto, že tam bydlí člověk blízký mému srdci. Přemýšlím, jestli ten FakeBook doopravdy není "ďáblův vynález", když se přes něho člověk dozví tak děsný věci, a místo toho, aby svým přátelům osobně zavolal nebo se za nima třeba i rozjel, tak jenom napíše něco neosobního na zeď. Sakra!
Když byly legendární povodně na Moravě v roce 1997, byla jsem na táboře, poprvé jako rádce TK Rawen. Tenkrát po několika dnech neustálého deště, když už bylo všechno kolem mokré a zablácené, se jednou v noci zvedl vítr, a podmáčené smrky okolo tábořiště padaly jako třísky. Voda ani bláto nás nevyhnaly, ale padající stromy, to už není sranda. Na 3 dny jsme skončili v nedalekém rozestavěném kulturáku. Ale znovu jsme se vrátili, rozblácené cesty zpevnili kulatinami, spravili přeraženou přehrádku a jelo se dál. O povodních jsme sice věděli, ale nedokázali jsme si to představit, až když jsme se vrátili domů, k televizím, kde už ukazovali jenom škody, jaké voda napáchala.
Ale to už je dávno... Dneska je to tady zase. A já už zase mám nějakou blbou výmluvu, proč nemůžu jít pomáhat tam, kde je to potřeba. Štve mě to. Všechno. Protože tohle už je MŮJ kraj, tady mám DOMOV, tohle je krajina mýho srdce, a tohle jsou moji přátelé a vůbec. V neděli odpoledne jsem vzala kolo a vyjela směrem jihovýchod. Tu projížďku jsem si naplánovala už v pátek, když ještě byl klid - nakonec z něho byla taková divně smutná dvouhodinová obhlídka Chrudimky, kterou jsem ale vůbec nezahlídla, protože jsem v Černé za Bory odbočila doleva na Žižín a Hostovice, a tam to vypadalo, jako by se nic nedělo. Akorát na odbočce k Chrudimce stál přenosný zákaz vjezdu a na mostě hlídkovali nějací lidi. Mokro jsem si užila jenom při průjezdech lesíkama, kde to srandovně podkluzovalo a občas jsem zapadla do bahna a musela slézt a vytlačit to zase na pevnou zem.

kuňka od Hostovic

Ale hráze se neprotrhly jenom na řekách a rybnících, ale i v mým životě. Je to 10 týdnů, kdy jsem si naplno a definitivně uvědomila, že nežiju tak, jak bych chtěla, a že takhle to prostě dál nejde a nepůjde, pokud chci být doopravdy (a ne jenom tak trochu) šťastná - nebo aspoň mít naději, že můžu být. Všechny ty lži sama sobě i lidem okolo a snaha vměstnat se do škatulky "normálního života"... Nejsou to ještě ani 2 měsíce, kdy jsem po šesti a půl letech manželství řekla svýmu muži, že se s ním chci rozejít. Že už nechci být jeho ženou, ale jenom kamarádkou (podrobnosti znají ti, kdo je mají znát, ostatní prominou, ale aspoň zatím to nechci vytrubovat do světa naplno). Nejhnusnější rozhodování v mým životě...
Ještě si nedokážu představit, jaký bude můj nový život. Bojím se ho... a zároveň se na něho strašně moc těším. Děkuju všem, kdo jste v této době se mnou, ke kterým se chodím vypovídat a kdo mi dodáváte odvahu. Díky!

Můžu jenom doufat, že až se konečně vypořádám s vlastním životem a postavím se na vlastní nohy, tak budu připravená - až se zase někde protrhnou hráze, že se už nebudu muset na nic vymlouvat, a prostě přijdu. Vlastně doufám, že se mi podaří najít takový zaměstnání a žít takovej život, ve kterým bych byla blízko lidem, kteří to potřebují, pořád. Jo.
 


Komentáře

1 Mami Mami | Web | 10. srpna 2010 v 17:04 | Reagovat

Pěkný článek.

2 mum mum | 12. srpna 2010 v 10:10 | Reagovat

My jsme s tebou, i když toho moc neřekneš. Asi v tvým věku nejde si namlouvat, že je všechno v pořádku, hlavně, abys našla svoje štěst, práci a to ostatní. U nás jsou dveře vždycky otevřený. A Luboš se s tím, doufám, taky nějka srovná.

3 skritek skritek | 12. srpna 2010 v 10:30 | Reagovat

[2]:*thumbs up*

4 Ice Ice | 12. srpna 2010 v 17:24 | Reagovat

Z těch povodní jsem byla taky v šoku. Nic netuše jsem si sedla k televizi a tam se ze všech stran valilo, jak to vypadá na severu Čech. Doufám, že všichni tví známí jsou v pořádku!

5 Lukáš Lukáš | Web | 12. srpna 2010 v 19:08 | Reagovat

Zdravím. Takže vidím, že i zde povodně cloumají v elektronice (úsměv)...

6 leni leni | Web | 13. srpna 2010 v 9:28 | Reagovat

[2]: děkuju, moc

[4]: to je právě to, že já taky jenom doufám, ale nevím. Na Jitravu nemám spojení, všechno se dozvím, až když tam zase pojedeme na Velikonoce. Nebo přes další kamarády, kteří jsou ale teď skoro stejně nedostupní. Ze Slatiňan mám poslední zprávy z pondělka, snad je to už dobrý. Jenom aby zase nepršelo, nebo aspoň ne tolik... z té předpovědi na víkend je mi skoro blbě...

[5]: taky zdravím, i když nechápu, cos tím chtěl říct

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.