Září 2010

v poklusu, v rozletu

29. září 2010 v 21:35 | leni |  deníček

Chtěla jsem to napsat jenom jako status na FB, ale nevešlo by se to tam, tak tu budu mít takový krátký nicneříkající článek o tom, co všechno jsem stihla za poslední dva dny. Takžéééé....


nové začátky

28. září 2010 v 15:39 | leni |  deníček
I když jsem byla po tom nedělním vyklízení a cestování docela unavená, vstala jsem v pondělí v 7 hodin, abych byla po osmé na ekofarmě v Horních Ředicích. Nevěděla jsem moc, do čeho jdu, ale práce na zahrádce mě baví, tak jsem to chtěla zkusit. A vůbec nelituju, skutečnost předčila moje očekávání...
I když počasí nebylo nic moc, vyšly jsme (já a moje šéfová, jinak tam totiž nikdo jiný nebyl) hned ráno na pole pro mrkev. Pak jsem čistila bednu cibule (to už pod střechou a docela v teple), sázely jsme salát ve fóliovníku, nosila jsem balíky slámy, odpoledne jsme sázely pekingský zelí ve druhým fóliovníku a ještě jsem stihla očistit druhou bednu cibule.
S paní šéfovou jsme si káply do noty hned od začátku a potykaly někdy v poledne; mají tam mourovatou kočinu, která mě zaujatě pozorovala a hrála si se šlupkama od cibule, když jsem ji čistila, a taky zvědavýho koníka s hebkým čumákem; práce mi jde a baví mě to. Dostala jsem horký čaj a obědovou svačinu - dýňový chleba s domácím sýrem a zeleninou, a místo výplaty tolik brambor, cibule, cuket, mrkve, celeru a sýra, kolik jsem unesla.
Ale asi nejlepší bylo to, když jsem se někdy po třetí hodině chystala k odchodu, viděla jsem za sebou kus práce a moje nová milá šéfová se mě zeptala: tak kdy se tu zase objevíš? Prostě skvělej pocit...
Tak už se těším, až se tam zase vrátím. Nejdřív musím vyřídit nějaký věci ve městě -  zajít na pracák, na VZP, za advokátkou a na stavební spořitelnu - a pak šup zpátky na farmu. Od října budu pracovat na smlouvu a za penízky, a mezitím snad budu stíhat ještě něco dalšího, o čem zatím jenom přemýšlím. Uvidím. Podle toho, co bude a jak mi to půjde. Ale těším se. Život je krásnej... protože mám štěstí na lidi. Mám štěstí na skvělý lidi, kteří se objevují tehdy a tam, kde je právě potřebuju. A já jsem za to vděčná, fakt že jo.
Jenom už zase nevím, kde budu. Před týdnem jsem byla skoro rozhodnutá, že se vrátím do Brna. Teď už mám zase důvod zůstat tady. Nejmíň do zimy.

poklady

28. září 2010 v 1:05 | leni |  deníček
V neděli jsem pomáhala rodičům vyklízet byt po své prapratetičce. Někdo se mě ptal, co jsme tam našli, jestli nějaký zlato, drahokamy... Ne, nic takovýho. Našli jsme tam umělý kytky a svíčky přinesený odněkud z kontejneru u hřbitova, našli jsme oblečení a různý hadýrky, který už k ničemu nebudou, našli jsme spoustu pečlivě popsaných balíčků všeho možnýho i nemožnýho i jen tak naházený a naskládaný všechno, na co si jenom vzpomenete, našli jsme klubíčka bavlnek a použitý balící papíry a spoustu skleniček a kastrólků... Pytle se spalitelným nebo smíšeným odpadem a tašky se sklem a železem, který jsme odnesli do separačního dvora, už bysme ani nespočítali. Ale zlato žádný. Tetička sice shromažďovala všechno, co se jí zdálo příliš dobrý na to, aby to nechala někde ležet, ale peníze a cenné věci rozdávala, takže jsme nic takovýho ani nečekali. Přesto jsme tam pár pokladů našli. Staré  rodinné fotky, vlastnoručně háčkované nebo vyšívané dečky, perleťový růženec a vaječný koňak, kterej jsme tetičce dali před nedávnem, ani ho nestihla otevřít...


ššššumí mi diář...

25. září 2010 v 0:18 | leni |  deníček
A najednou mám pořád co dělat, najednou mám zase plný diář. Ani nemám čas na to, aby mi bylo smutno, ale ono stejně je. Já vím, žes to říkala - že nemá cenu tam zůstávat na hodinu týdně, že takhle aspoň budu mít volné ruce, abych si našla pořádnou práci; že je to takhle asi i lepší. Že je to tak, jak to má být. Ale ono stejně je...


poděkování přátelům

18. září 2010 v 11:56 | leni |  deníček

Když se nic neděje, stačí vědět, že někde mám přátele. Nepotřebuju je vidět každý den a stěžovat si na maličkosti. Teprve když se věci dají do pohybu, potřebuju vás mít kolem sebe. Můj "život plný milých lidí a milých náhod" pokračuje, i když úplně jinak, než jsem čekala...


na lovu babího léta

13. září 2010 v 22:11 | leni |  na cestách
Babí léto... čas, kdy sluníčko ještě krásně hřeje, ale už nepálí... na polích zraje kukuřice, kolem cest bezinky, jabka a hrušky, v lesích rostou houby a listí se začíná vybarvovat... kdy se příroda pomalu začíná ukládat k zimnímu spánku a umírají motýli...


můj nový život plný milých lidí a milých náhod

8. září 2010 v 17:34 | leni |  deníček
Když jsem v pátek někdy po páté hodině odcházela z budovy Ústavu religionistiky, měla jsem docela rozporuplné pocity. Ne že bych ten výsledek nečekala... Jistě, necítila jsem se úplně dobře, ale pro mě se tím uzavřela jedna starost, která mě držela a brzdila tak dlouhou dobu, že už mi při otázce "učíš se?" naskakovala husí kůže, a přitom jsem nemohla dělat nic jinýho. Ale špatný pocit tu byl, a pustil mě až postupně - teprve až jsem slyšela svoje přátele a rodiče, protože to, jak na to reagovali, bylo prostě nad očekávání pěkný. Díky vám všem...

MR v triatlonu 2010

8. září 2010 v 16:05 | leni |  okolo plotu
Jen tak čistě náhodou jsem se připletla k závodu seriálu mistrovství republiky v triatlonu, který se konal v neděli na brněnské přehradě. Odstartovali dřív, než jsme se tam dostali, takže když jsem došla k vodě, plavali v ní poslední 3 borci; při delším držení foťáku se mi ruce klepaly zimou; a taky jsem se nikam nemohla dostat, protože všude byly spousty lidí... Ale pár foteček přece jenom mám:

now I am free...

3. září 2010 v 19:24 | leni |  deníček

Státnice napotřetí a opět neúspěšně. Už definitivně.

Mám pocit, že jsem se minula povoláním i životem. Že celý poslední rok je jenom sen a že se z něho přece musím probudit. Jenomže už jsem jiná a jinde a všechno má nějaký smysl... Prostě: nechci se probudit. Jsem vděčná za to co mám, jsem vděčná za to co je, jsem vděčná za to že teď jsem svobodná a můžu začít žít (i když jinak, než jsem si představovala před tím rokem), a nejvíc jsem vděčná za lidi, kteří jsou teď se mnou - za ty, které znám už dlouho, i za ty, které jsem v tomhle zvláštním roce poznala.
Díky že jste mi věřili...

Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.