podzimní pohádky

19. října 2010 v 19:30 | lenny |  deníček
Povím vám dvě pohádky o tom, co se všechno může stát na podzim. Jak nečekaně skvělý může být život, když člověk sebere odvahu a začne si plnit sny. I když - jaké vlastně ty sny byly? Nesnila jsem nikdy o tom mít milion na kontě - pár stovek denně a plný žaludek stačí, ne? Nesnila jsem o tom mít pohádkovou práci, kde se nemusí nic dělat, jenom se bere skvělý plat - dělat něco, čemu věřím, a kde jsem užitečná, je víc než dost...


Nejdřív stručně co pořád dělám: minulý čtvrtek jsem byla v Benešově za jednou známou a cestou jsem se stavila na Konopišti. Jenom jsem si obešla a nafotila zámek a našla jednu kešku. A ten nádherný park! Minulou neděli jsme s paní šéfovou jely prodávat do Kutné Hory, o tom jsem psala. Ve středu ráno jsem zašla na pracák a pak jsem se toulala s Čarodějkou kolem Orlice, protože byl krásný sluneční den. A odpoledne jsem se ještě stihla podívat na pardubický veletrh sociálních služeb a zeptat se, kdo by chtěl dobrovolníka na výpomoc.
V sobotu jsme prodávaly zeleninu na Selských trzích v Pardubicích. Tam nás odchytl Michal Klokočník a natočil s náma reportáž do televize. Odpoledne jsem si koupila novou bundu v Terranově a večer zašla na pivo s Ree. V neděli odpoledne jsem aspoň trochu zapracovala na zahrádce a navečer umyla zem v baráku, protože na mě opět vyšla služba. Mezitím jsem skoro pořád na farmě, využíváme ještě pořád krásného počasí ke sklizni. Ve čtvrtek a v pátek jsem sama vyryla celé pole celeru, sbíráme papriky, vyrýváme pórek, no a jinak sklízíme hlavně mrkev. Dneska jsem doryla druhý padesátimetrový řádek. Tak už jich tam zbývá jenom asi 20 ...

Chci napsat, že splněné sny pěkně bolí. Ještě před rokem by se mi do toho nechtělo. Bolí mě ruka tak, že mám problém s úplně normálníma domácíma pracema. Vzít za kliku nebo nakrájet cibuli. Ale zítra jdu stejně do práce, i když jsem se těšila, že budu mít konečně volno. Teda nejdu, jedu na kole, zase mi bude ráno namrzat jinovatka na rukavicích. Včera ani dneska se mi na kolo nechtělo a dneska už mi to chybělo. Připadá mi, že se vracím málo unavená. Tak jsem si to dneska vynahrazovala tím, že jsem nakládala posekané kopřivy, bez rukavic. Poté, co jsem takhle bez rukavic sklízela dýně a měla jsem z toho ruce celé doškrábané, už to ani nevnímám. Není to lhostejnost. Stává se ze mě drsňák, cha. A taky vím, že ty nesplněné sny bolí mnohem víc...

na Konopišti


A teď už ty slíbené pohádky:

Byla jednou jedna... a neměla co dělat. Nikdo ji nechtěl, prý že nemá dostatečnou kvalifikaci ani praxi. Tak si řekla, že vezme aspoň něco, cokoliv. Vzpomněla si, že někde na blízké ekofarmě hledali v létě brigádníky. Řekla si: to bude něco jako na zahrádce, akorát ve velkým, ne? Tak jim tam napsala, dojela, viděla, zkusila, a zůstala. Protože je to práce, která má smysl. Protože paní šéfová skvěle vaří. Protože miluje vůni cuketek, mrkvové natě, bazalky a tuřínu. A protože ve své šéfové našla spřízněnou duši, se kterou si tam celý den povídá a povídá a práce jde pak skoro sama. Teda až na tu mrkev... od toho dloubání jí už druhý týden ukrutně bolí loket. Tak ji dneska paní šéfová vzala k paní léčitelce do Chrudimi. Musela se smát, když za vyšetření platila zeleninou a moštem. Připadala si jako v Cestě z města, ve svém oblíbeném filmu. Jako v pohádce o mrkvičce kam se podíváš...

Byl jednou jeden... stříbrný křížek. Dostala ho od své kmotřičky jako dárek ke křtu. Nosila ho, ale pak přestala. Protože pomalu přestala věřit, v Boha, v lásku, v to že věci dávají smysl. Ale letos na jaře to všechno zase našla, a zase začala ten stříbrný křížek nosit. Až před týdnem, v pondělí večer, v koupelně, kouká a kouká... má jenom řetízek, křížek je pryč. Taková věc se přece nemůže jen tak ztratit! Hledala ho v koupelně, v posteli, všude, ale nikde nebyl. Druhý den se ptala paní šéfové, jestli ho třeba nenašla tam u nich, ale nebyl nikde. Až někdy ve čtvrtek, když zase rýpala na poli mrkev, přišla paní šéfová a s úsměvem jí křížek vrátila. Prý ležel na zemi u chlíva, tam kde se mrkev čistí a svazkuje. Připadala si jako v pohádce o tom, že co se nemá ztratit, to se neztratí...

A přiletěli havrani. A dneska nám nad hlavama proletělo 5 labutí. A skamarádily se se mnou už všechny kočky, i ta nejstarší a nejvíc plachá, s bílýma tlapkama a oškubanýma konečkama uší. A poprvé jsem vytáhla zimní bundu. A dostala jsem moc milou SMSku. A na oběd jsem měla smažené mrkvičky, mňam... A tak. Vůbec. Je podzim a je mi krásně.
 


Komentáře

1 Lenka Lenka | Web | 19. října 2010 v 21:00 | Reagovat

Ta poslední věta je velmi optimistickou tečkou za celým článkem! Tak ať se dál takhle daří, Lenny! ;)

2 lenny lenny | Web | 20. října 2010 v 7:27 | Reagovat

[1]: díky, moc

3 Čarodějka Čarodějka | 2. listopadu 2010 v 21:23 | Reagovat

To jsou mi novinky - jsem moc ráda, že to s tím křížkem takhle dopadlo. Ty jsi tomu moc nevěřila, když jsem říkala, že se třeba někde najde :-)

4 lenny lenny | 2. listopadu 2010 v 22:58 | Reagovat

[3]: Nojo, však to je normální, že se něco najde až když se to přestane hledat, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.