jsem prý estét a poeta

6. listopadu 2010 v 19:21 | lenny |  deníček
Poslední týden jsem měla nabitý jako už dlouho ne... Nejen že mám práci, hodně práce, a každý večer padám únavou, ale mám taky koho navštěvovat a komu psát, takže ani nestíhám všechno a všechny, jak bych sama chtěla. Chtěla bych mít větší srdce, aby se mi do něho vešly všechny ty obrazy, krajiny, milý slova a krásný smutky, který mě potkávají...


Tento týden jsem byla na farmě od pondělka do středy a ještě v pátek, pokaždý na kole. Vždycky hned ráno jsem byla vyslaná s rýčem na pole na mrkev. Jak říkal Jiřík, je to skvělá práce, posilovna a jídlo zadarmo a ještě hodná paní šéfová...
Ve středu jsme se rozloučily s posilama z Ostravy a tak jsme na práci byly zase jenom dvě. Ještě před odjezdem mi stačila paní šéfové maminka říct, že jsem estét, protože nikdo jiný neskládá mrkev do bedýnek tak pěkně :) Večer jsem byla fakt utahaná jak pes, tak jsem si vyžádala volno na čtvrtek, ale nakonec jsem si toho zase domluvila tolik, že jsem byla utahaná skoro ještě víc.
Po ránu jsem skočila s potvrzením o výdělku na pracák a pak vlakem do Chocně za Čarodějkou. Vzaly jsme na vodítko koze a psíka a šly se s nima projít do lesa. Škoda, že jsem tentokrát nevzala foťák... Koze ladně sbíhaly příkré stráně, oždibovaly ostružiní a my probíraly život, zodpovědnost, práci a výchovu dětí v dnešní podivné době...
Doma jsem dostala výbornou dýňovou polívku, pak jsme dojely do školky pro Čarodějčina nejmladšího synka, který maminku vůbec nezapře - naučil mě totiž jedno kouzlo. Musíte říct: čáry máry pod kočáry, ať je doma jogurt, a pak udělat takhle, to je důležitý... a ono to vážně fungovalo, když jsem se už za tmy vrátila domů, tak tam vážně jogurty byly, jeden jahodový a jeden meruňkový. Ale neměla jsem čas koukat po jogurtech, jenom jsem se doma otočila a pádila rovnou do čajovny, kde už na mě čekala K. Ten den jsem si už podruhý moc pěkně popovídala, pokouřila vodnici a doma pak sebou plácla do peřin a spala jako nemluvňátko, i když většinou po čaji mám s usínáním problém.
Tak ještě naposledy v tomto týdnu na farmu... Bylo zase tak krásně teploučko, jenom na poli nad statkem to foukalo, a poníkovi Filimu vlála hříva, když se na něm paní šéfová kolem mě projížděla. Já zase ryla, mrkev a pastinák, v poledne se lekla, kdo to k nám přijel pro zeleninu, protože ta malá blonďatá holčička, co tancovala po dvoře, mi někoho připomínala... a pak se zasmála, když se její maminka ptala, jestli tam máme moc práce, jestli jsme na ni samy, a proč si nenajmeme nějakou pomocnou sílu :)))

Jsem estét, když běhám po poli v elegantní černobílé šále a vyskládávám svazky mrkviček na chodník, k potěšení sebe i paní šéfové.
Jsem poeta, když píšu meily svým kamarádkám a svým láskám, a když vidím a snažím se popsat všechny ty krásy - Kunětickou horu v červenozlatým západu slunce, vlající hřívu, vůni čerstvě upečenýho chleba, dým z vodnice a kejhající husí hejno přelétávající nad našima hlavama v podvečerním stmívání...
A jsem ta, která už zase vstupuje do stejné řeky a už zase se diví, že je pořád tak studená, jak si to pamatuje od minule...
A jsem šašek a vy všechny jste moje královny...
 


Komentáře

1 Izíí Izíí | 6. listopadu 2010 v 19:32 | Reagovat

Hezůůůůů blogísek:D

2 ratuska ratuska | Web | 6. listopadu 2010 v 19:36 | Reagovat

Pěkně napsané, asi na tom poetovi něco bude :-).

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. listopadu 2010 v 20:06 | Reagovat

Svazky mrkviček vyskládané na chodní jeví se vskutku poeticky.

4 Johanka Johanka | Web | 7. listopadu 2010 v 8:58 | Reagovat

Ty jsi opravdu poeta...
Některé stejné řeky je třeba rychle přeběhnout. Studí to, ale druhý břeh za nimi je nevyhnutelný. Některé řeky neumí víc, než člověka strhnout svým proudem a pořádně ho v sobě vymáchat...co? :-)

5 lenny lenny | 7. listopadu 2010 v 13:11 | Reagovat

[4]: Jo, některý jo, ale některý řeky skrývají klidný zákoutí, na jejich hladině se odráží sluníčko, a když je přeplaveš a musíš vylézt na břeh, tak se pak ještě několikrát otočíš a říkáš si, jak krásný to bylo. Ale stejně by mě dobrovolně nikdo do další nedostal... aspoň ne tak rychle... jenomže jenomže...

6 Johanka Johanka | 7. listopadu 2010 v 22:53 | Reagovat

:-)
Té své řece přeju jen tolik, aby plula svým tempem a strpěla mé občasné vykoupání se v ní, dokud nenajdu zase pevnou půdu pod nohama po té nádherné plavbě. A taky bych chtěla, aby do téhle řeky už nevstupoval trosečník, ale rybka, se kterou bude moc splynout.
Do prdele, píšu v podobenství? Říkejte mi Ježíš...
(a stejně to bolí jako čert)

7 lenny lenny | 7. listopadu 2010 v 23:14 | Reagovat

[6]: Já ti přece rozumím, to je hlavní :)

8 Johanka Johanka | 7. listopadu 2010 v 23:30 | Reagovat

Jo a ten předchozí komentář byl psaný ve vzteku na jisté studené proudy, kterými jsem se nechala na chvilku unést. Proto ho klidně smaž, už jsem to zase já.

9 Vendy Vendy | Web | 19. listopadu 2010 v 20:08 | Reagovat

Jsi vše v jednom a tvůj článek se mi moc líbí.Píšeš s nadhledem a za tou esteticky naskládanou mrkví vidím spoustu dřiny a bolavá záda od neustálého shýbání. Přesto vidíš vlající hřívu koně, na němž jede šéfová a taky zlatý západ slunce. Jsi estét a poeta a máš krásno v očích.

10 lenny lenny | 19. listopadu 2010 v 21:37 | Reagovat

[9]: Moc děkuju, potěšila jsi mě :) Ono to není až zase taková dřina, jak to vypadá, nebo... není to celkově tak těžký a hrozný, jak by se mohlo zdát. Je to pohoda, protože mám dost prostoru na to, abych ty krásy mohla vidět a dost času, abych se mohla zastavit a obdivovat třeba to přelétající husí hejno nebo lovící kočku. Abych si srovnala záda nebo zahřála zkřehlý ruce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.