o přátelství

15. listopadu 2010 v 14:40 | lenny |  můj svět
Pročítám články na téma "přátelé", ale s některýma nějak nemůžu souhlasit. Nevím, asi je to tím, že většinu těch blogů a článků píšou hodně mladý holky... Prý že přátelé jsou lidi, se kterýma můžeme trávit všechen volný čas, mít stejný záliby a poslouchat stejnou hudbu, nebo lidi, kteří udrží tajemství, který jim svěříme. Pořád čtu o tom, že by měli být stejně staří, aby si měli co říct, a že by měli být ochotní za nás třeba do ohně skočit...


Nějak nevím. Pro mě je složitý rozdělovat lidi na známý a kolegy, kamarády, přátele a lásky. Někdy se mi to všechno plete dohromady. Je mi o 15 let víc než průměrné blogerce, ale ještě před rokem jsem pořádně nevěděla, jaký to je, když "ten druhý" není jenom kamarád, ale když je to láska... V poslední době o tom hodně přemýšlím... Ale to víte, že jo...

Kamarádi jsou, když... mě baví s nima trávit čas, když máme něco společnýho, co nás spojuje, když se sejdem někde u čaje a zahrajem partii go, když mi pochválí nový oblečení, když probereme život, tak nějak všeobecně, bez zbytečných detailů. Protože kamarádi nejsou lidi, kterým svěřujeme naše skutečný, hluboký pocity, radosti, sny a bolesti.

Od toho jsou tu přátelé. Prý jich má každý člověk maximálně 5 a asi to nějak tak bude, i když jak už jsem řekla, někdy se mi to trochu plete s tím kamarádstvím nebo s láskou. Přátelé jsou když... vím, že můžu kdykoliv zavolat nebo napsat nebo přijít na návštěvu, a vypovídat se, klidně i s detaily... Když vím, že mě neodsoudí, ale že mě mají rádi takovou, jaká jsem... Když se můžu vrátit třeba za měsíc nebo i za 5 let, a vím, že to bude pořád stejný. Protože nás nespojují společný záliby, ale to, co jsme spolu prožili, cesty, který jsme spolu prošli, lásky a zklamání, ze kterých jsme se tomu druhýmu vyplakávali na rameni, a splněný sny, který jsme si vzájemně přáli a společně se z nich radovali. Přátelství vydrží stejné třeba i celý život. Je stálejší a pevnější než láska.

Protože láska je... strašně křehký cit, který nás nutí zapomínat na to, co jsme vlastně chtěli sami pro sebe... Když člověk udělá cokoliv pro jediný pohled a pak si v duchu jenom říká: "bože, je nádherná, je tak nádherná..." Když je okouzlený jediným gestem, tónem hlasu, křivkou těla... Když zůstane stát v úžasu a pozemský čas se rozpustí ve věčnosti... Když má pocit, že kdyby  ji mohl obejmout, že by to bylo víc než vlastnit celý svět a znát všechny jeho tajemství...

Ale tohle mělo být hlavně o přátelství. Přečetla jsem spoustu citátů o tom, že každý slyší, ale jenom přítel naslouchá. O tom, že když řekneme skutečnému příteli, že jsme někoho zabili, tak nás neodsoudí, ale pomůže nám zahrabat mrtvolu. A že když mu řekneme, že jsme nevyléčitelně nemocní a toužíme zemřít, tak nás nebude litovat, ale strčí nás ze srázu...

Něco na tom bude, ale... podle mě vystihuje přátelství spíš tohle: Přítel, to je někdo, kdo zná píseň ve tvém srdci a dokáže ti ji zazpívat, když jsi ty sám zapomněl slova. Nepotřebuju, aby moji přátelé byli pořád se mnou, kdykoliv si zamanu, aby se na mě pořád usmívali. Nebudu přece nutit své přátele tančit a smát se, když budu vidět, že jim není do tance a do smíchu, ani je nebudu litovat, ale prostě s nima počkám, až jim bude zase líp...
Nepotřebuju, aby kvůli mě strkali ruku do ohně a urovnávali moje průšvihy. Potřebuju jenom, abych se k nim mohla vracet, abych s nima mohla sdílet jejich a svoje sny, aby měli otevřený uši i srdce, když se potřebuju vypovídat, a aby mi řekli, že bych zasloužila nafackovat, když budu dělat chyby.

Potřebuju je, protože vedle nich můžu být sama sebou.

Potřebuju, aby mě zase objali na rozloučenou.

Aby tu byli.
 


Komentáře

1 KatyRZ KatyRZ | Web | 15. listopadu 2010 v 15:00 | Reagovat

Nádherně jsi to napsala. Přesně tak to cítím i já.

2 Klárka Klárka | Web | 15. listopadu 2010 v 15:33 | Reagovat

Krásné!! Zakápla jsem i slzičku...

3 Barčaッ Barčaッ | Web | 15. listopadu 2010 v 15:35 | Reagovat

[1]: Souhlasím:))

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. listopadu 2010 v 16:12 | Reagovat

Jenomže ono je to o etapách.
V každém období života je totiž pohled na přátelství jiný.

5 lenny lenny | Web | 15. listopadu 2010 v 17:22 | Reagovat

[4]: Já vím. Stejně jako pohled na lásku. Asi není možný, aby tohle viděla stejně desetiletá, šestnáctiletá a třicetiletá, že. Naše světy jsou jiný... možná. Vážně nevím. Jednu svou kamarádku-přítele mám od svých 17 let, což je už pěkně dlouho. A mám ji pořád stejně ráda a to přátelství je taky pořád stejný...

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 16. listopadu 2010 v 12:41 | Reagovat

[5]: ano, ta období mohou být různě dlouhá.
Já měl čtyři roky na gymplu jednoho super kamaráda, rozuměli jsme si beze slov. Ale pak už jsme si neměli co říct. Vyhořelo to.

7 Lukáš Lukáš | 17. listopadu 2010 v 10:52 | Reagovat

[5]: Jak u koho ovšem...

8 Aailyyn Aailyyn | Web | 17. listopadu 2010 v 11:53 | Reagovat

Určitě... přítel může být někdo, kdo poslouchá jinou muziku, čte jiný knížky, baví ho jiný věci než mě, ale přesto jsme jaksi lidsky naladění na stejnou notu. Tudíž mě poslouchá, utěšuje, můžu se mu svěřit, podporuje mě. Akorát, že asi i u lásky čekám nejdřív za základ přátelství. Potřebuju tu důvěru, oporu, to naladění na stejnou notu. A vzhledem k tomu, jak je láska pomíjivá mě potom bolí daleko víc, když to zkrachuje, když takhle vsázím všechno na jednu kartu.

9 lenny lenny | Web | 17. listopadu 2010 v 12:45 | Reagovat

[8]: Jistě, když má "láska" přerůst v "partnerský vztah", tak to musí být zároveň i přátelství... Jenom jsem chtěla říct, že v lásce je něco navíc, něco nad tu přátelskou důveru a nad to společné naladění a nad ty společné radosti... co když cítíš, tak jasně víš, že tenhle člověk pro tebe není jenom pouhý kamarád nebo přítel :)

10 Aailyyn Aailyyn | Web | 17. listopadu 2010 v 13:08 | Reagovat

[9]: Je to tak, alespoň já tohle prolnutí lásky a přátelství cítím. Ale polemizuju, jestli je to dobrý. Přítel ti "vydrží"... Ale láska je vrtkavější, takže když máš toho nejbližšího člověka, co o tobě všechno ví a kterýmu se svěřuješ a není to jen přítel a je to ještě něco víc, tak to prostě zatraceně bolí, když ho ztratíš. Asi hodně lidí tam vnímá ten vývoj přítel -> láska, ale je to dobře? Nebylo by lepší to mít striktně oddělené, že přítel je tady a láska je úplně jiný vztah?

11 lenny lenny | Web | 17. listopadu 2010 v 18:26 | Reagovat

[10]: Nevím jestli je to dobře, ale stává se to (i mě se to stalo). Když je ti s někým dobře, když si rozumíte skoro beze slov, když se raduješ z jeho blízkosti a jeho štěstí... tak můžeš najednou zjistit, že už je to mnohem víc. Že ten dotek ruky nebo pohled už nebyl jenom přátelský, ale že v něm byla něha a láska... Možná to skončí dobře a ty získáš něco krásného a vzácného, a možná to prostě jenom skončí... Je to risk. Ostatně - jako vždycky když jde o lásku :)

12 Aailyyn Aailyyn | Web | 17. listopadu 2010 v 18:57 | Reagovat

[11]: Máš pravdu. ;-) No, trošku něco podobného teď prožívám, tak mě ten tvůj článek o přátelství inspiroval i o tyhle rozšiřující myšlenky směrem k lásce. :-)

13 Vendy Vendy | Web | 19. listopadu 2010 v 20:27 | Reagovat

O tom, že když řekneme skutečnému příteli, že jsme někoho zabili, tak nás neodsoudí, ale pomůže nám zahrabat mrtvolu. A že když mu řekneme, že jsme nevyléčitelně nemocní a toužíme zemřít, tak nás nebude litovat, ale strčí nás ze srázu...
Nevím, jestli bych souhlasila zrovna s těmito citáty.
Přátel mám strašně málo. Známých a kamarádů už víc. Ale pokud bych se měla někomu vybrečet na rameni, tak přátelům...
Inspirativní článek o kamarádství, přátelství a lásce.

14 Lowiska Lowiska | Web | 20. listopadu 2010 v 0:22 | Reagovat

Také jsem tak o deset let starší, než průměrná bloggerka. Tak mám také trochu jiný pohled na věc, víceméně podobnou jako ty. Inspirativní článek, čerpala jsi určitě i z vlastních zkušeností. Mezi pravým přátelstvím a láskou je jen tenká hranice. Obojí je však nádherný cit a vztah. Znám obojí, jen do té lásky mi letos zasáhl krutý a nemilosrdný osud. Ale to už je náš životní úděl.

15 Lowiska Lowiska | Web | 20. listopadu 2010 v 0:23 | Reagovat

[4]: Svatá pravda!

16 Terka Terka | Web | 26. listopadu 2010 v 14:39 | Reagovat

přátelství je pro mne něco jiného než kamarádství. Za kamarády považuji ty, s nimiž občas nezávazně pokecám o čemkolim, s nimiž se občas sejdeme v hospůdce nebo na party, na kluzišti, na výletě a kdekoliv. Podstatným jménem přátelství šetřím jen pro ty, o kterých vím, že je na ně spoleh, že se na ně mohu obrátit, pokud bych se ocitla v opravdové nouzi, o těch, kterým jsem s to nabídnout totéž. Prostě z těch nějakých 260 friends na Facebooku nejvýše deset lidí. S každým z nich si rozumím v nějaké jiné oblasti, máme něco společného a něco rozdílného. Věk nehraje roli. Ani odločení, opravdová přátelství vydrží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.