stýskací a těšící

18. listopadu 2010 v 20:58 | lenny |  deníček
Asi na mě jdou nějaký podzimní splíny, nebo nevím. Mám krásnej život, moje práce mě baví, jsem zdravá, mám kolem sebe skvělý lidi... Minulý pátek jsem zažila krásné probuzení, když mi přišla dát "dobrý ráno" kamarádka se svým synkem v náruči a její muž mě pak odvezl až na farmu... A moje paní šéfová je na mě hrozně hodná, minule mě přišla vysvobodit z mrkvovýho pole, prý kde jsem tak dlouho, že už přece musím mít hlad a musí mi být zima, a dneska mi uvařila tak výbornej oběd, že jsem se úplně přecpala :)

A stejně se mi najednou začne stýskat, i přes to všechno. Po tom, co jsem měla ještě před půl rokem... po dětičkách z kroužků v Domě dětí, dokonce i po těch dvou zlobivých harantech který jsem učila pracovat na počítači, po křečkách stulených do pilin, po papouškovi Oliverovi tančícím po bidýlku, po tom všem, co mě tam bavilo. Po dětských úsměvech, a nejen po těch dětských. A po mé milované kočičce, která kdysi, když ještě byla mladá a divoká, voněla senem, a která se mi vždycky stulila do klína a spokojeně vrněla, když jsem ji hladila a říkala jí: čumáčku můj, to víš, že tě mám ráda... A po mých přátelích a kamarádech a rodině... A taky po tom, co jsem nikdy neměla, jestli je to vůbec možný...
Nejvíc na mě ty splíny jdou, když nemám co dělat, jako v neděli. Tak jsem se vydala na procházku, že to rozchodím. Chodila jsem křížem krážem po našem miniaturním dubinském lesíku, kde je málem vidět z jedné strany na druhou. Ale štvalo mě, že tam nechodím sama, že ten lesík je plnej jiných, cizích lidí. A že nemůžu najít žádnou kešku. A že vlastně nemůžu ani hledat, protože tam pořád někdo courá. Bylo krásně a lidí tam bylo skoro jako uprostřed města. A psů taky. Ale co, hlavně že bylo krásně a že se mi podařilo udělat pár fotek.

dubinský lesík

Večer jsem ještě zašla na mši a moc hezky jsem si popovídala s otcem Vladimírem. Potěšil mě zprávou, že ten náš sňatek (snad) půjde oficiálně anulovat. V pondělí jsem byla doma a do ničeho se mi nechtělo. Vlastně už jsem se těšila do práce. A na kolo, i když mám pocit, že mi to jezdí čím dál pomaleji, že mi v tom divně rachtá a že přejíždět přejetý ježky není úplně to, na co bych ráda vzpomínala. Hned ráno jsme tahaly bedny plné sklizeného celeru, ufff, posilovna hadr. A pak zase na mrkev, jako obvykle.
Ve středu jsem byla zase doma, s nohama nahoře, udělala jsem toho ještě míň než v pondělí, což je škoda, takhle promarnit čas... Dneska už se začalo kazit počasí, hlína se lepí na rýč a všechno je zabahněný. Málem mi zmrzly ruce, když jsem prala petržel a pastinák v kbelíku ledové vody. Ale jenom málem, nebojte, paní šéfová mě umrznout nenechala...
A pak za mnou přišla skoro bílá, stará kočka a tak dlouho se lísala, až jsem ji podrbala, ale to jí nestačilo... Vyhupla do bedny s mrkví, kterou jsem přebírala, a tvářila se vážně, jako že jestli ji pořádně nepomazlím, tak mě zase sekne. A já tyhle kočičí výhružky beru vážně, tak si přece jenom přišla na svý :)

Jo, ještě že je svět plnej koček a dobrejch lidí. Přátel. Kamarádek. A koček... Ta moja mi umřela 30. srpna, a jako náhodou jsem od té doby potkala spoustu jiných. Nejdřív kocoura u své (po sedmi letech znovunalezené) kamarádky Lenky, potom celý stádo koček na farmě a ještě další u Čarodějky. I když žádná z nich není moje. Nojo, už vím, po tomhle se mi přece stýská! Abych měla kočku jenom sama pro sebe (já vím, jsem sobec), abych jí mohla šeptat jak ji mám ráda, aby se mi stulila do náruče a aby vrněla, když ji pohladím. A tak jsem si jednu kočku adoptovala... A není to jen tak obyčejná kočka, je to streptokočka! Odhání nachlazení a podzimní stýskání a vyvolává úsměvy... A já jí tady na svým blogu dělám místečko...
streptokočka

Tak už si nemusím stýskat, ale můžu se začít těšit. Protože jsem si na zítřek dohodla volno a pojedu do Brna a zase po měsíci uvidím rodiče a sestřičku a kamarádku Lenku a jejího synka Jeníčka a (poněkud staršího syna) Jiříka a doufám že taky Wabiho, ze kterýho teď srší optimismus a radost ze života, a možná ještě pár dalších lidí. A uvidím Brno, to úžasný živý město, a taky les u své rodné vesnice, který nejen že není průhledný, ale někdy ani průchodný... Pořádný prales, pořádný město a pořádný kopec.
Ale stejně se tam nevrátím, teda... ne teď. Protože kdyby jo, tak se mi bude stýskat ještě víc - po pohledu na Kuňku zvedající se uprostřed roviny, po úrodné hlíně, po cyklostezkách, který jsem projela... po cestě přes polabinský park, kterou jsem tolikrát prošla, po zákoutích, který jsem objevila, po studovně v univerzitní knihovně, po Dobré čajovně, po hospůdkách kde jsem kdy a s kým seděla, po místech a vzpomínkách s nima spojenýma a po životě, kterej jsem tady začala žít. Protože v tomhle kraji a v tomhle městě jsem se našla...

Kuňka od Spojilu

stíny

na poli

dubinský lesík
 


Komentáře

1 what-up(dubious cat) what-up(dubious cat) | Web | 18. listopadu 2010 v 21:20 | Reagovat

Děkuji ti za záchranu streptokočky a přeji ti, aby se k tobě zase přitulila nějaká živá kočička! A obdivuji tě, takhle makat, to bych nezvládla!

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 18. listopadu 2010 v 22:24 | Reagovat

Rozlet tvé streptokočce!

3 Vendy Vendy | Web | 19. listopadu 2010 v 20:31 | Reagovat

Gratuluji k adopci!
K přejíždění přejetých ježků... zažila jsem situaci, kdy řidič autobusu mírně uhnul na cestě, aby objel přejetou kočku. A když jeho známý z předního sedadla remcal, že proč uhýbá, když je ta kočka stejně mrtvá, řidič řek, že to ví, ale že přes ni prostě jet nemůže... to se taky často nevidí.

4 pavel pavel | Web | 19. listopadu 2010 v 21:37 | Reagovat

promiň :)

5 >Only Me< >Only Me< | Web | 19. listopadu 2010 v 22:11 | Reagovat

Ahoj prosim prihlasila by ses do me souteze na www.about-icarly.blog.cz PROSIM MOC ! =)

6 Janah Janah | Web | 19. listopadu 2010 v 22:59 | Reagovat

Gratuluji k adopci! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.