nachmochmil se Chmichmuchpán...

21. prosince 2010 v 12:40 | lenny |  deníček
Diviši, nechmochmi a jez! Dalších pár skvělých dnů u Čarodějů, tentokrát od soboty do pondělka, předvánočně a bez foťáku.


V sobotu cestou od vlaku nákup v ústeckým Tescu a výjezd nad Orlici do zasněženýho lesa. Cvrnkání kuliček a kreslení na smazávací tabulku s Nejmenším čarodějem, k večeři polívka s knedlíčkama, ještě popovídat a zavrtat se do peřin. Tentokrát jsem spala už skoro tak dobře jako doma, což je napotřetí docela dobré...
V neděli brzo po ránu se Diviš odešel koukat na pohádky, tak jsem osamoceně posnídala. Pak jsem loupala oříšky, zatímco Čarodějka vařila naprosto úžasný boršč. Po obědě jsme se vydali do sousední vesnice na vánoční dětské představení. Po silnici, na které ležela vrstva sněhu a další vrstvy sfoukané z polí byly všude okolo, jsme táhli sáňky, a na nich seděl Malej čaroděj a jak už to má ve zvyku, neustále něco drmolil...
"Co je to za strom? Je to vrba? Já mám pocit, jako bych cítil vůni vrbové mízy..."
Představení se líbilo i dospělým, nehrálo se na dokonalost, spíš na roztomilost a vtip. Pak jsme, už potmě, došli koupit stromeček a navštívili známé v místním ekocentru. Namazali nám chleba s tempehem, rajčaty a olivama a já se musela usmát jak jsou "eko", protože na naší ekofarmě jíme rajčata jenom když zrovna zrají, a když je zima, tak prostě jíme mrkev a ředkve a tuřín (a salát a pekingský zelí a ředkvičky, ale pšššt).
"Durian je král ovoce..." "A kdo je královna zeleniny?" "Moje paní šéfová" :)
Ale nechci pomlouvat, každý přece nemá tu možnost a tempeh miluju a černý olivy taky, a ještě jsme k tomu mohli mlsat sladký oříšky s domácíma medoládama a zapíjet to zázvorovým čajem, což před tou zpáteční cestou přišlo vhod. Už potmě, vítr z polí, Sam táhnul sáňky s Divišem, já sáňky se stromkem a Čarodějka blikala na auta.
Doma jsem unaveně lehla na matraci a nechala Malýho čaroděje, aby mi vyprávěl o setkání dinosaura a opice ("ty seš legrační, dinosaure... vždyť máš na ocase banánovou kouli..."). Pak jsem přečetla další pohádky z mechu a kapradí a Čarodějka přidala ještě jednu uspávací, o pyšné princezně. Pozdní večeře a povídání skoro do půlnoci a předání dárečků pod stromeček. Ráno už se balilo a vypravovalo do školky, ještě objetí před choceňským nádražím a... tak zase příště, moji milí Čarodějové!

Nasmála jsem se tak, až mi tekly slzy. Na pečení cukroví sice nedošlo, ale na pohádky a povídání jo. A taky na Kouzelnou lucernu v Divišově podání. Na chvíli jsem se zasnila a zapomněla úplně na všechno. Vlastně celý ty tři dny byly jako z jinýho světa. Zavátý sněhem z polí a zachumlaný do peřin a zakletý v pohádkách na dobrou noc...
Až když jsem se vrátila do Pardubic, nevěřícně jsem koukala na tající břečku a začala myslet na takový věci jako je FaceBook, televize, úklid na chodbách domu, úklid tamhle a tam, nefungující odpařovač a chystání se na cestu do Brna a na Vánoce. Ale ještě před tím, jestli tohle počasí vydrží do středy, mě asi čeká mrkvový pole a promočený rukavice. Brrrr.

Chytil jsem bludičku v rákosí,
lehce ji ruka má stihla.
Tančila po kapkách za rosy,
při tom jí sukénka zplihla.

Dal jsem ji do staré lucerny,
již slouha nosíval v pasu.
Byla jak hvězdička na černi,
když obloha skryla svou krásu.

Tanči si za sklem, zajatá,
tanči si, plaménku dlouhý!
V ten ráz je lucerna ze zlata,
a básník z pouhého slouhy.

S lucernou vidí teď na hvězdy
a ve tmě rozezná růže.
V noci, když prochází podjezdy,
se stíny hovořit může.

Pod cihlou myška hlídá tu
k tajemným světům bránu.
Rychle mu otvírá komnatu,
klaníc se mu jak pánu.

A slouha - je to básník teď -
vejde, tak uvítán tu.
A žasne, je to sklo či led?
Ne, vše je z diamantů.

A krásné panny s vrkoči,
v čelence rubín, topas,
když spatří ho, hned vyskočí
a klaní se mu po pás.

A nejkrásnější poslední
hedvábnou ručku podá.
- Já vím, že až se rozední,
vše opět zmizí! Škoda.

- Jen neodcházej, stůj, jen stůj,
a nepusť ze zajetí
ten plamen, ten si opatruj,
ať nikdy nezhasne ti.

A chudák jako omráčen,
lucernu před očima.
- Je noc, či už je bílý den,
je jaro, podzim, zima?

V lucerně tančí bludička,
vydechnout bojí se slouha,
pokud zář padá na víčka,
v srdci se tetelí touha

po kráse, která zmizí ti,
když zhasne pohádka z mládí.
Každý z nás může si chytiti
bludičku na kapradí.

(Seifert, Jaroslav. Kouzelná lucerna: výbor českých pohádek. 1945)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.