hluboko v lese

15. února 2011 v 7:37 | lenny |  knihovnička
hloubení


V dalším pokračování cyklu knih o tajemném Ryhopském lese rozehrává Holdstock příběh, který je ještě složitěji strukturovaný než ty předchozí. Hned od prvních řádků nás vrhne přímo do děje, do zelené katedrály vystavěné ze snů malého chlapce, který se v lese ztratil. Do jeho snů, obav a vzpomínek, ke kterým ho přivádí konejšivá trnitá náruč jeho přítelkyně Cesmínky. Jenomže chlapcovy sny jsou pokřivené a vytvářejí nebezpečí pro ostatní obyvatele lesa.


Hned po tomto úvodu sledujeme udiveného Richarda Bradleyho, který bydlí poblíž lesa, a který dostává vzkaz od tajemné ženy z lesa o tom, že se má vrátit a že jí chybí. A aby toho nebylo málo, po cestě narazí na Jamese Keetona, kterého známe z minulého příběhu jako otce Tallis. Je mimo, rozumí si pouze s Richardovým synem Alexem, který pomalu podléhá kouzlu lesa. Jednou v noci dovede Alex otce k ohni u Lovcova potoka. Potom Keeton zemře a něco z Tallisiny masky zasáhne Alexe. Podivně se změnil, potom se ztratil. Po roce našli a pohřbili jeho ostatky. Tím končí první část.
Ve druhé části nejprve opět navštívíme chlapce a Cesmínku a potom sledujeme Richarda, který se po letech vrací z Londýna do domu na okraji Ryhopu. Tam ho navštíví Helena Silverlocková a prosí ho, aby šel na vědeckou stanici, do Lesa, a našel a odvedl si svého syna. Richard nejdřív nevěří, ale když mu řeknou o tom, jak s Alexem tančil kolem ohně, do lesa se vydá. U Dubového srubu (známý z prvního dílu) potká Arnaulda Lacana, který ho zasvětí do tajemství lesa.
Znovu sledujeme Alexe v jeho zelené svatyni, jak bojuje s přízračným Smíškem. A potom se vracíme k Richardovi, který došel na vědeckou stanici u Staré duté skály uprostřed lesa, a snaží se pochopit "hloubení", kterým se dá projít do dalších dimenzí a mýtů. Také se dozvídá, že Helena, indiánka z kmene Lakotů, v lese hledá Šotka, který ničí její rod. Stříbrovlasá Helena, ke které Richard pocítí lásku. Možná víc tělesnou přitažlivost než lásku. A proč ne? Jenomže na nějaké sbližování není čas. Náhle se přiblíží Alexova mytágogeneze, a Richard, Helena, Lytton a sciamach McCarthy vyrážejí přes hloubení do Alexovy dimenze.
Poprvé narazí na Jacka, úskočného tvora, který na sebe může vzít jakoukoliv podobu, aby jim ublížil, z pohádky Jack sobě otec (neboli o kouzelné fazoli). Při útěku před ním potkají Kyrduovy syny, kteří je doprovodí k obrovským sochám, tvořícím bránu do Alexova snového světa. Ale Jack je neustále pronásleduje...
Tak, jsem v půlce a stačí. Nechci prozrazovat úplně všechno, takže už jenom heslovitě: Helenin mýtus o Šotkovi, falešná katedrála, Zelený rytíř Gawain, "bojím se Richarde, myslím, že v sobě nemám dost síly na den boje" (Taaj), loď argonautů, Sarinpuštam a mýtus babylonské věže, Orfeova hlava, zpustnutí, prodírání se hloubením a milování s tou, která zpustla v hlohové chýši, další výprava k Alexově protogenomorfu a k zelené kapli a Helenino setkání se Šotkem.

V tomto díle Holdstock ubral na drsných detailech, nevyžívá se už v popisování pachů a rozkládajících se mrtvolek. Přesto mi příběh přišel ještě drsnější než jsou ty minulé. Lesní svět je reálnější a mytága krutější. Tentokrát je to o ztrácení a smrti těch, které milujeme. Richardovi zemřel syn, Lacanovi žena, vodní obluda sežrala chlapce před očima člověka, který ho měl rád ("viděl svého syna pohlceného netvorem za ledového pekla v bájných hlubinách, překousnuté v půli a nadvakrát spolknuté, násilně přervaný mladý život") a potom na konci... Happyend? Možná. Částečně. Ale ne pro mě...

Žádná jiná knížka, která je napsaná takhle dokonale a napínavě, se mi nečetla takhle těžce a dlouho. Od listopadu do ledna. Pokaždé pár stránek, než jsem začala mít pocit, že mytágogeneze probíhá i v mé hlavě. Že i já musím bojovat se svým Šotkem. Že se i já můžu schoulit do pichlavé náruče Cesmínky a nechat se ukolébat jejím švitořením a vodit po lese a po snech. Že jsem to já, kdo ztratil koho miloval a zpustnul a tápe a prodírá se hlínou a tančí před svou stříbrovlasou Helenou. Jako pitomec, jako pitomec...

Ukázky:

Z Richardova deníku: "Od okamžiku, kdy jsem vyšel z té úzké průrvy a ledové řeky, jsem věděl, že Alex je blízko. Měl jsem ho skoro na dotek - přestože nebylo čeho se dotýkat. Mohl jsem na něj mluvit - přestože jsem žádné dítě neviděl. Mohl jsem ho objemout - měl jsem pocit, že on objímá mne - ale kolem byla jen země, zvláštní útvary, jichž tam bylo plno, a stín mého ztraceného syna, který se ke mně natahoval.
... Mám hlad - trvá to už šest dní. Jsem unavený, všude vidím tváře. Někdo mě volá z nitra mých očí. Ruce a nohy jsou slabé. ...si psát. Zima. Lacan má zajíce, kůži kolem uší, oheň a elegantní tlapky. Oheň tančí. Netopýři... Stoupání a klesání. To je ono? Místo kde se umírá, prach, zima, jezero a dolů, plavat. K hradu, odkud jezeru vládne štika..."

Měla teplá, vlhká ústa, povědomou a krásnou chuť a bylo vzrušující se jí dotýkat, když se spolu převalovali na vyschlé zemi. Komáři se mu slétli na záda a kousali ho, jeden mu tiše zpíval u ucha; když hledal oporu a zaryl prsty do hlíny, proklouzla mu mezi nimi žížala. Byl s ní v zemi a jeho smysly nevnímaly nic než vůni země, potu a jejích úst...
Když ho přestala líbat, zůstala ležet pod ním. Uklidnila se, dýchala pomalu a přes koruny stromů pozorovala chladné, měnící se světlo. Zároveň poslouchala kradmý pohyb ve studeném kameni nedalekých sutin.
Jak se noc změnila, zaplavilo je miazma, a trávou, jemnými kořínky stromů a póry listů se přikradlo nesmrtelné svítání. Všechno bylo najednou studené a mokré. Milenci proběhlo zachvění, země je objala úponky, které vstřebaly chemikálie z jejich kůže a znovu se stáhly.
Když tmu vytřídalo svítání, Richard s odkulil od ženy, která ležela vedle něj, schoulená, a upadl do bdělé zasněnosti, z níž šeptal její a svoje jméno a začal si vzpomínat, kým je, a co se stalo u Staré duté skály.

Když se chlapec najedl, odešel od portálu k Cesmínce a schoulil se do jejích tenkých rukou. Cesmínové listy píchaly a on se rozechvěl, ale za chvíli ho smísen krve s mízou upokojilo. Přestože se jí v nitru něco hýbalo a neklidně třepetlo, cítil, že vklouzává do lesa, tiše plyne, rozprostírá se do šířky, spojený s okolním lesem prostřednictvím jejích kořenů, které právě teď zapustila do hlíny hřbitova, a dotýká se úponků divočejších stromů.
Když se znovu dotkl otcových snů a vzpomínek, nevydržel to a vykřikl bolestí; tolik v nich bylo úzkosti a smutku. Cesmínka ho pevněji stiskla v náručí. Uklidňovala ho, šelestila listy a švitořila na něj. Krev a míza se smísily hlouběji. Položil se do cesmínového listí a rozplakal se...

"Můžu čekat na Helenu s tebou?"


Holdstock, Robert. 1995. Hloubení.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.