duben začal skvěle

16. dubna 2011 v 17:00 | lenny |  deníček

Duben začal skvěle. Na apríla jsem jsem podepsala a odeslala smlouvu na profesionální psaní. Pak jsem se s tím došla pochlubit na pracáku a na oslavu jsem si koupila kousek vyzrálé goudy z cheese-marketu, čokoládu s vaječným likérem a třešňový pivko... A taky pořádnou pumpičku na kolo, abych si pořád nemusela půjčovat.
(dlouho jsem nepsala a už si toho moc nepamatuju, tak přidávám jenom pár krátkých vět o dubnových dnech...)


V sobotu jsem se byla projet a podojit kozy, o tom už jsem psala, a v neděli jsem šla na zahrádku a zasela ředkvičky. Ale moc se mi tam nechce... Dřív to pro mě byl relax, takový zpestření, když jsem pořád seděla u počítače. Teď dělám to stejný celý dny v práci, takže relaxuju u knížek a u filmů. Vleže a v klidu.
Když jsem v pondělí 4. dubna vstávala, tak svítilo sluníčko, ale přes den se zatáhlo a pršelo. Naštěstí byla práce ve fóliáku, přesadily jsme 1200 sazeniček celeru, rajčat, paprik a nevím čeho všeho. Seděly jsme tam, poslouchaly šumění deště venku, pozorovaly ropuchy zelené, který se nám tam nastěhovaly... Odjížděla jsem až večer, když už pršet přestalo, a než jsem dojela do Pardubic, tak byly silnice skoro suchý a zpod tmavých mraků svítilo sluníčko. Nádhera...
V úterý 5. dubna bylo pěkně, tak jsem se cestou z práce zase stavila v Sezemicích na zmrzku, a pak se projela směr Veská, Černá za Bory, Mnětice, Nemošice, a kolem perníkovýho krematoria domů. Asi jsem potřebovala zjistit, jak mi to kolo jezdí po louce, nebo jsem si připadala málo unavená, ani nevím. Každopádně unavit se mi podařilo dokonale, a když jsem přišla domů a chtělo se mi spát a našla jsem v meilu nabídku na psaní na další server (našli si mě díky tomuto blogísku, chich), tak jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo upgradovat na upíra, abych mohla psát po nocích. Budu se sebou muset něco dělat...
Ve středu jsme měly jako hlavní náplň dne přebírání brambor na sadbu. Jednu chvíli se ochladilo a začalo poprchat, ale když jsem si chtěla vzít mikinu, zjistila jsem, že se mi na ní uvelebila kočka, a já si znovu připomněla vtip o tom, že kočky a ženy si prostě můžou dělat co chcou, a nám nezbývá, než se přizpůsobit... S kočkou je vůbec legrace... Pořád poskakuje a honí imaginární myši, mňouká na mě a dožaduje se mazlení. A já se jí snažím vyhovět.
Cestou zpátky jsem v Sezemicích potkala ondatry, nebo co to je. Jedna seděla na břehu a nechala mě dojít až skoro k ní. Mohla jsem jenom litovat, že s sebou nemám foťák, jenom mobil. Vlastně toho lituju skoro pořád, když kolem sebe vidím tolik pěkných a zajímavých objektů...
Ve čtvrtek jsme začaly plet pýr na poli. Zase lopatičkou a zase mě z toho bolela ruka. Z kraje to šlo pomalu, pak už to bylo lepší, jak jsem se dostávala doprostředka, na zkypřenou půdu. Jenomže začal foukat vítr a zvedal se prach. Měla jsem ho všude. V očích, ve vlasech, na oblečení, pod oblečením...
Navečer, před pátou, jsem se převlíkla, vytřepala prach a seno, a nechala se odvézt do Pardubic. Ještě jsme se stihly stavit v novým farmářským obchodě, kam budeme dodávat zeleninu, a pak už sem sedla na vlak směr Brno. Za tři a půl hodiny jsem byla v mé rodné vesničce. Doma. Zase doma... V pátek jsem si tam zašla na obecní úřad, abych si změnila trvalý bydliště. Asi se vážně vrátím do Brna, i když nejspíš až do léta ještě zůstanu tady, pokud to půjde.
Večer přijel i Luboš a v sobotu jsme odjeli do Valtic. Ten den zase děsně foukalo, takže závod jsem vzdala a chtěla si dojet na Pálavu. Ale nevyšlo to. Ještě o tom napíšu, jenom chci říct, že jsem přišla o duši. O tu na kole, samozřejmě. Během týdne jsem se to asi 3x pokoušela spravit, při prvním pokusu jsem zničila novou duši, při druhým zalepila tu starou, ale asi ne dobře, a teprve ten třetí dopadl dobře, takže konečně po týdnu jsem zase pojízdná. Juch.
Stal se ze mě odborník na duše. Už to zvládám vyměnit za 15 minut (počítám sundání kola, sundání pláště, předělání duše, vrácení pláště a celýho kola na místo a nafouknutí). Dokonce mě to začalo bavit, i jsem si pořídila vlastní montpáky, tak kdyby nějaká slečně potřebovala, ráda pomůžu, abych nevyšla ze cviku :)
No, v pondělí proběhl rozvod. Byl to trochu trapas, třeba když se mě soudce zeptal co namítám nebo jestli se čehosi vzdávám a já nevěděla co říkat, ale všechno proběhlo OK a konečně je to za náma. Odpoledne jsem po strašně dlouhé době zašla na studovnu, četla jsem si Zbavitelovy Dějiny staroindické literatury a půjčila si "Jak se píše román" od Davida Lodge, pak ještě na nákup, pak najíst a ještě lepit tu duši, takže jsem šla spát až někdy v jednu.

A v úterý jsem musela vstávat před sedmou, protože jsem potřebovala být na farmě v půl deváté, protože nám přišla pomáhat nová síla. Milá nová síla :) Zase jsme šly na pýr a když začalo pršet, tak přebírat mrkev, která byla až doteď ve sklepě. Brrr, tři bedny drobné mrkve bylo na vyhození, a další na skrmení. A zase to tak rychle uteklo...
Ve středu bylo chladno a poprchalo, tak jsem zase zalezly do fóliáku. Zase jsme sázely kedlubny a salát jako týden nebo dva předtím, už je jich tam plno, stejně jako ropušek, který jsme tam nastěhovaly ze sklepa. Skoro se bojím někam šlápnout, abych jim neublížila... A jsem ráda, že to tak je. Že nejsu na velké konvenční farmě, kde by vůbec nebyly, a kdyby, tak by se o ně nikdo nezajímal, nebo by je chtěl vyhubit. Jenomže my jsme tiší ekoblázni, kteří prosí žížalu, aby se někam odplazila, když tam potřebujeme vykopat ďolík...
No a pak se to zase zlepšilo, tak jsme mohly zase na pole, konečně jsme vydloubaly všechen pýr, celý jsme to uhrabaly a v pátek jsme začaly sázet cibulu. A taky u nás v pátek bylo asi 15 maminek s malýma dětma na exkurzi. Byly čistě a elegantně oblečený, takže kozy zděšeně prchly a my si připadaly jak vidláci... Ani jsem jim nemusela ukazovat, jak poničený mám ruce. Vím, že si o nás myslí svoje. Jenomže mě to prostě baví... Protože mě ta práce jde čím dál líp, aspoň teda paní šéfová to říkala. Prý už dojím skoro stejně rychle jako ona sama, a rostlinky sázím čím dál zručněji. Možná bych měla uvažovat o tom, že bych něco takovýho měla jako zaměstnání a ne jenom jako výpomoc. Třeba v nějakým zahradnictví. Uvidíme...
Jo, vlastně nic jinýho než práce a práce a rozvod se od začátku dubna neudálo. Nějak nezvládám. Ve čtvrtek jsem se konečně trochu prospala, tak už nejsem tak strašlivě unavená. Ale vlastně pořád jsem, ani nevím proč. Zase se budím po pěti hodinách spánku s šíleným pocitem "doprdele, co se to děje, neprošvihla jsem něco?". A to jsem se v pondělí zařekla, že budu mnohem víc číst, protože je strašně moc knížek, který bych chtěla prozkoumat. Beletrie i těch odborných.
Poslední dobou spíš sleduju filmy. Je to rychlejší, většinou kouknu každý týden na jeden kvalitní. O některých jsem už psala, o dalších snad brzo napíšu: Arizona Dream s Johny Deppem, Dung che sai duk redux od Karwai Wonga a nejlepší poslední - Tai yang zhao chang sheng qi, Čína v 70. letech a taková fantazie... Dostalo mě to. "Samet... hm, hebký, ale ne tak jako břicho tvé ženy...". Říkejte mi Aljošóóó a k tomu mi hrajte hudbu od Joe Hisaishiho. Čínský filmy jsou vizuálně dokonalý. Nevím, jestli to jde, ale chtěla bych umět popsat takovýto obrazy.


Chtěla jsem zase hrát na kytaru, ale ztratila se mi ladička. Chtěla jsem napsat úžasnou povídku o prasklé duši, ale od soboty jsem si neudělala čas. Musím to zase nějak přeorganizovat. Když jsem unavená, tak jít spát dřív, abych pořád neusínala, dohnat resty, abych pořád nemusela myslet na 10 věcí, uklidit, abych pořád všechno nehledala, a hlavně mnohem dřív se odlepit po večeři z pohovky a tvořit. A chci konečně zase vyjet na svým milovaným trekovi a o silničce už nechci ani slyšet...

A konec s naříkáním. Stejně mám ze svýho života radost, i když nezvládám a momentálně je mi blbě, ani nevím z čeho. Protože mám za sebou spoustu práce a před sebou spoustu plánů. Hned příští týden bude nabitý a zase nebudu mít čas na psaní, ale tentokrát mi to nebude vadit. Budou Velikonoce... A pouštím si Jasona Mraze a krůček po krůčku, i když někdy se zastávkama a oklikama, jdu za tím, o čem jsem někdy před rokem začala nesměle snít... Protože vím, že všechno je možný (když může kluk zpívat sopránem, tak proč bych já nemohla... cokoliv?).



i'm looking for love this time
sounding hopeful but it's making me cry
love is a mystery
mr. curiousity...

come back to me
 


Komentáře

1 Babe Babe | E-mail | Web | 16. dubna 2011 v 17:20 | Reagovat

Jůů :) máš to zajímavé :). Babe by rádo pracovalo na farmě. Přece už to plánuje :D bude mít vlastní ve Finsku ^^. Já jsem se dnes pokoušelo zachraňovat keře, které otec dnes ze zahrady uřezal - dalo jsem větvičky do vody a do hlíny ^^.

2 Babe Babe | E-mail | Web | 16. dubna 2011 v 17:21 | Reagovat

a není náhodou vykastrovanej? :D:D

3 Giornale Giornale | E-mail | Web | 22. dubna 2011 v 22:57 | Reagovat

Kočky jsou zvláštní stvoření, jak není po jejich, tak je hned zle. Ten můj blázínek se chce mazlit pořád, a když já nechci, tak na mě začne dorážet a otlapkávat mě :-D

4 Ice Ice | 26. dubna 2011 v 18:25 | Reagovat

Ani nevím, co bych ti tak napsala. Snad jen to, že tvoje články ze života moc ráda čtu. :)

5 pavel pavel | Web | 9. května 2011 v 0:32 | Reagovat

Profesionální psaní? Co to je? Už tady to vypadá profesionálně, pěkně dlouhý článek.:D
Taky jsem začal jezdit na kole a užívám si to. Naštěstí jsem ještě nepíchl. :)

6 lenny lenny | Web | 17. května 2011 v 23:33 | Reagovat

[5]: Profesionální jakože za peníze.
Přeju ať tvoje duše vydrží víc než moje :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.