Darkover

17. května 2011 v 23:28 | lenny |  knihovnička

Sci-fi mě nijak zvlášť neláká, raději bych se začetla do fantazy nebo do knížky, která mě donutí se zamyslet nad současným postmoderním světem, nad krásou přírody a sama nad sebou, ale sci-fi ze série Darkover od Marion Zimmer Bradley je výjimka. Technická pokročilost civilizace tady není hlavním tématem a nikdo ji tu neopěvuje, spíš naopak. Autorka se neustále vrací k tomu, že život bez technických vynálezů (by) byl opravdovější, a že využívání techniky a spoléhání na vědu ubíjí některé lidské schopnosti - hlavně intuici, schopnost vnímat jeden druhého, schopnost žít v souladu s přírodou a schopnost milovat a naplno prožívat svoje city a pocity...


Autorka se rozhodla zavést svoje hrdiny na neznámou planetu, kde je všechno jinak... Jejich vesmírná loď ztroskotala na cestě k novým koloniím na Coronis Delta, a oni ztratili kontakt s civilizací. Někteří z nich, hlavně kapitán Leicester, se snaží zachránit zbytky techniky i znalostí, které by jim, nebo jejich potomkům, umožnily návrat z tak barbarského stavu k normálu. Snaží se opravit loď a udržet standard, na jaký byli zvyklí dřív. Ale jiní, v první řadě lidé z "novohebridské komunity" (něco mezi hippies a amiši) a vedoucí kolonistů Moray, situaci vítají jako možnost konečně začít žít prostě a blízko přírodě.
I když příroda této planety je oproti té pozemské trochu jiná. Rudé slunce, čtyři měsíce a extrémní výkyvy teplot... a k tomu neznámý vítr, který rozehřívá jejich srdce a odstraňuje všechny zábrany. Suché háje pryskyřicí nasáklých stromů, nebezpečí požáru, vysoké hory na obzoru, neznámé rostliny i tvorové. A možná i cizí forma vyspělého života...
Ale hlavně panenská příroda, což je pro lidi z 22. století něco neznámého. Nikdo z nich neví, jaké to je, když se může nadechnout čistého vzduchu provoněného pryskyřicí, a vlastními silami zdolat vysokou horu. Protože kdyby byli na Zemi, vyvezli by se na ni pomocí techniky.
Možnost vylézt si na horu vítá i Rafael MacAran, odborník na geologii. "Snil o tom, že jednou vyleze na nějakou opravdovou, necivilizovanou horu, kde nejsou žádné posuvné chodníky a ani jedna lanovka. Rád by lezl po horách na Zemi, ale člověku to přijde hloupé, pachtit se nahoru po skalnatých útesech, když kolem něj bez námahy sviští výrostci na sedačkových lanovkách a hihňají se tomu staromilcovi..." Jasně. Kdyby na Gross Arber nevedla lanovka, nebylo by nahoře tolik nedělních výletníků v sandálkách a já bych se mohla chlubit fotkou z vrcholku, kterou jen tak někdo nemá...
MacAran hned po ztroskotání vede průzkumnou expedici. Jde s nimi i Camilla Del Reyová, první důstojnice a blízká kapitánova spolupracovnice. Stejně jako kapitán je z představy, že bude žít bez techniky, zděšená a znechucená. A MacAran je zpočátku znechucený z ní, tvrdohlavé, emancipované oficírky. Ale snad to bylo tím ovzduším, že se mu postupně otevřelo srdce a začal ji vnímat jako krásnou, milou ženu. Najednou začal mít chuť utěšovat ji, když byla smutná a unavená, zahřívat ji, když jí bylo zima a být jí oporou, když šplhala na horu a bála se skřeků neznámé "víly smrti".
Kvílivý křík se ozval ještě jednou, ale tentokrát dál od nich. Cítil, jak mu Camillina hlava těžkne na rameni, nechal ji tak odpočívat a konejšil ji. "Měla by ses raději trochu prospat," řekl něžně. Zašeptala téměř neslyšně: "Díky, Rafe..." Když poznal podle jejího pravidelného oodechování, že znovu usnula, sklonil se nad ní a lehce ji políbil.
O pár nocí později, když už se vraceli do tábora, ucítili poprvé tajemný, květinový vítr. To, co do té doby pociťovali pouze mlhavě, se teď projevilo naplno. Dostali se ke svým intuitivním sférám vědomí a k nevázanému projevu emocí, k vášnivému milování nebo naopak projevům nenávisti, k tomu, co je v normální situaci společensky nepřípustné a tlumené morálkou. Ale může pozemská morálka fungovat tam, kde VŠECHNO funguje jinak? A není nakonec ta pozemská morálka jenom pokrytectví a strach skutečně se projevit?
Jsme opilí, pomyslel si Raf, opilí květinami. Nechal svůj ruksak sklouznout z ramen a odkutálet se. "Ty jsi květina", řekl chraplavě. Sevřel ji a políbil. Objímali se mezi vlnícími se květinami, po chvíli se mu vymanila a běžela k potůčku, který zurčel dole na stráni. Se smíchem se shýbla a máchala si ruce ve vodě. ... Camillino štíhlé tělo jako by se třepotalo, chvílemi ji viděl, chvíli zase ne... Raf se nad ní sklonil a strhl ji do vysoké trávy...
Tento vítr jim otevře cestu k zapomenutým schopnostem, stejně jako zbytku výpravy. Každého to poznamenalo, nejvíc lékařku Judy Lovatovou, kterou od té doby považovali za blázna. Tvrdila totiž, že se setkala se zářivou bytostí a milovala se s ní. S ním, stříbrovlasým, krásnookým, moudrým...
Judy a Rafael na to, co se stalo, vzpomínali s láskou. Raf Camillu skutečně miloval, i když už vítr necítil. Ale Camilla se k němu chovala jako k pouhému kolegovi a svoje chování vysvětlovala tím, že byla pod vlivem drogy, a nechtěla se k tomu už vracet.
Mezitím probíhá spor mezi těmi, kdo chtějí opravit loď za každou cenu, a těmi, kdo dávají přednost adaptaci na zdejší podmínky. Prostému přežití. Odmítají, že by bez techniky nedokázali vytvořit dobrý svět pro své potomky. A s tímto názorem se ztotožňuje čím dál víc lidí. Není to jenom názor. Díky těmto kolonistům přežijí ničivý požár, vysadí první zeleninu a postaví domy, ve kterých později přečkají zimu. Ale málem nepřežijí další vanutí opojného větru. Tentokrát se celá posádka pobila a pomilovala, podle toho, v jaké náladě je vítr zastihl. Částečnou kontrolu si zachovali jenom ti, kdo už vítr jednou zažili na první výpravě:
Ewen se snažil udržet na uzdě šílenství, které se o něj také pokoušelo (země se s ním houpala jako při zemětřesení...). Skočil po ošetřovatelce a po krátkém zápase jí sebral skalpel, kterým si řezala zápěstí. Vymanil se z jejího objetí (hodit ji teď na postel a servat z ní šaty...) a běžel za doktorem... s poděšenou žádostí, aby uzamkl všechny jedy, narkotika a chirurgické nástroje... dřív, než celá nemocnice zešílela...
MacAran se zbytky rozumu snažil donutit k tomu, aby našel Camillu a odvedl ji do bezpečí. Ale musel o ni bojovat s kapitánem. A potom byl s ní a věděl všechno, co potřeboval. Věděl, že ji miluje - nejen v době, kdy vane tento vítr - a chce žít s ní a jejich dítětem na té zvláštní planetě. A věděl, že šílenství je jenom dočasná reakce civilizovaných, na technologie a logiku zvyklých lidí, kteří zapomněli používat mimosmyslové vnímání a intuici a postavit se pravdě a svým emocím tváří v tvář.
Když se všechno uklidní, s hrůzou zjišťují počty mrtvých a množství důležitých věcí, které byly zničené. Jediná Judy měla pozitivní zážitek, setkala se totiž se svým tajemným milým, který se s ní přišel rozloučit.
Následující stránky jsou věnované Camillinu odporu k tomu, že by se měla stát matkou. Jako "civilizovaná" žena odmítá být "chodící dělohou", ale nakonec se uklidní, když jí Raf slíbí, že udělá cokoliv, aby jí to ulehčil, a je ráda, že když už bude mít dítě, tak právě s ním. Poslední na představě technicky vyspělé civilizace závislí jedinci kapitulují a pochopí, že se musejí přizpůsobit a doufat, že generace jejich potomků si vyvinou vlastní technologie, adekvátní podmínkám na této planetě. Že všechno staré, technika, morálka i způsob uvažování, prostě skončilo.
Máme-li na tomto světě přežít, budeme se muset naučit mu naslouchat, postavit se mu tváří v tvář a využít toho, co nám nabízí, a ne proti němu bojovat.

Nakonec se ale stane ještě něco. Když MacAranovu skupinu na průzkumu planety zastihne bouře, najdou pomocí intuice úkryt v obydlí laskavého, stříbrovlasého tvora. Sice se s ním přímo nesetká, ale ví, že ... "Někdo nás pozoruje. Někdo nás hlídá. Judy měla pravdu..."
A tak žijí a přežívají na planetě Darkover. Čelí větru a rozmarům počasí, rodí a vychovávají děti (a mezi nimi i Lori, stříbrovlasou dceru Judy), pěstují zeleninu, pracují, a ve volném čase tančí a zpívají písně gaelských vyhnanců z domova...

Ach, Mhari, Mhari, dívko má
tvůj čarodějný mořsky modrý zrak
mě táhne k tobě z divokého břehu
mé srdce prahne láskou, hledám tvoji něhu...


Jak už jsem napsala na začátku, sci-fi není úplně můj nejoblíbenější žánr. Pokud není napsaný tak moudře a zajímavě, jako Darkover nebo třeba Duna. Tahle knížka je o hledání sama sebe, toho, co je pod maskou civilizované morálky. Je o prostých a přirozených věcech - o shánění potravy, stavění domů, které přečkají zimu, lezení po horách, objevování neznámých krajin, rození dětí, zodpovědnosti... a o hledání lásky, to hlavně...


Bradley, Marion Zimmer. Přistání. Mustang + Knižní klub, Praha 1996 (Darkover Landfall, 1972)
 


Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 18. května 2011 v 0:12 | Reagovat

Tohle už si chci strašně dlouho přečíst. Mlhy Avalonu jsou parádní, věřím, že taková je i tahle série.

2 janvitr janvitr | 18. května 2011 v 6:24 | Reagovat

Napsané tak poutavě, že si to musím sehnat a přečíst. Nebudu mít klid dokud si to nepřečtu. :-)

3 Eruvië Eruvië | E-mail | Web | 18. května 2011 v 8:52 | Reagovat

Mám doma všechny, díly, dalo mi to hodně práce je sehntat a opravdu to stojí za to. Marion Zimmer-Bradley je jedna z autorek, ke které se vždy ráda vracím, stejně jako k sérii o Avalonu (škoda, že nevyšla úplně celá v češtině).

4 lenny lenny | Web | 21. května 2011 v 1:22 | Reagovat

TŘI smysluplný komentáře? Děkuji, děkuji, děkuji...
O Avalonu vím, ale zatím neznám. Snad se k tomu taky někdy dostanu, protože jsem si tuhle spisovatelku zamilovala hned po přečtení první kapitoly Vládkyně jestřábů (což je vlastně druhý díl Darkoveru, ale můj první od Bradley)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.