můj svět

před bouřkou

1. července 2011 v 8:32 | lenny

rozvlněné dozrávající klasy pšenice
ohlušující vítr zepředu a zprava
páska od batohu mě švihá přes záda
pohání mě: jeď, jeď, dokud je sucho
nechci s tebou dneska zmoknout
vím, vím, očima hypnotizuju
hrozivě temné šedé mraky
a nic si nepřeju tolik jako to
abych přejela za sucha Horní-Dolní
a první kapku chytla
až co nejblíž k domovu

vlastně ano, je něco co si přeju
mnohem víc...

po dešti na kole

21. června 2011 v 20:20 | lenny

kalhoty vyhrnuté ke kolenům a sandálky
voda se rozstřikuje do stran
cesta je plná slimáků a zlámaných větví
slunce se odráží v kalužích
komáři pijí můj pot a mou krev
a doma oddělám z blatníku
mokrý lipový květ


žiju v přítomnosti

28. května 2011 v 1:34 | lenny

Ještě donedávna jsem žila minulostí. Vymlouvala jsem se na to, co mi kdysi kdo řekl, a na to, jak jsem se tehdy rozhodla. Myslela jsem, že když se něco jednou stalo a když jsem si na něco zvykla, tak to tak už je a bude. Myslela jsem na to, že když jsem se v minulosti jednou o něco pokusila, tak to nedopadlo úplně nejlíp, a že jsem se tehdy zařekla, že nemá cenu to zkoušet znovu. A že jsem přece před pár lety prodělala těžký zápal plic, a že mě teď ty následky limitují, že jsem přece od té doby slabá, že na to musím brát ohled.

rok 2010 – co mi dal a vzal

1. ledna 2011 v 0:09 | lenny

Zažila jsem naprosto přelomovej rok. Skvělej rok, který člověka vykopne ze zažitých kolejí a donutí ho zkusit dělat věci líp. Postavit se sám sobě, svýmu strachu a své pohodlnosti, postavit se na vlastní nohy, pochopit co je důležitý a jít za tím. Loni touto dobou jsem ještě netušila, co všechno se stane. Co všechno se může stát... Chtěla jsem tu vypsat plusy a mínusy roku 2010, ale potom jsem zjistila, že vlastně všechno můžu brát pozitivně i negativně zároveň. Nemám čeho litovat a na co si stěžovat. Jo, byl to skvělej rok...

milý Ježíšku...

15. prosince 2010 v 17:32 | lenny
... víš sám nejlíp, co si přeju, přesto to sem chci napsat. Milý Ježíšku, přeju si, abych kolem sebe měla lidi, kteří mi rozumí a kteří mě vždycky podrží, k tomu střechu nad hlavou, mít co jíst a dvě zdravý ruce. Aha, to už vlastně mám... Dobře, přeju si, aby na celé Zemi byl mír, všichni lidi měli co jíst a pít, aby půda byla zdravá a úrodná a voda čistá, aby se podařilo vyléčit všechny nemoci a potěšit smutné duše, aby na sebe byli lidi laskaví a nikdo si nebral, co mu nepatří... Aha, moc všeobecné? Já vím, že celý svět nezměním - tak aspoň malý kousek, prosím...

Milý Ježíšku, prosím o teplý ponožky a taky o to, aby mi vydrželo zdraví, abych si jich mohla užívat. Prosím o inspiraci k malování a psaní, o dobrý světlo na focení, o štěstí při kešování a cestování. O to, abych uměla líp využívat čas a radovat se ze všeho, co mě potkává. Aby Aneta Langerová vyhrála StarDance. Aby zelenina na farmě dobře rostla a zákazníci i paní šéfová byli spokojení. Abych mohla být vždycky nablízku lidem, kteří to potřebují a kteří o to stojí. Aby si L. a M. našli každej krásnou a hodnou slečnu. Aby byla M. zase zdravá. Aby děti mých kamarádek rostly do zdraví a do krásy a dělaly svým maminkám radost. Abych měla dobrou paměť a nikdy nic nezapomněla, nebo aspoň to krásný a důležitý abych si pamatovala. Abych konečně někde našla, co hledám. A do té doby abych měla dost odvahy, vytrvalosti a trpělivosti ...

Nepřeju sobě ani vám, aby šlo všechno snadno a lehce. Nepřeju miliony v bance ani úspěch za každou cenu. Ale přeju hodně síly k překonávání překážek. Dostatek všeho, aby člověk nemusel žebrat nebo zůstávat dlužnej. K pocitu štěstí někdy stačí málo, a někdy naopak nestačí ani všechny poklady celýho světa...
Aby se neztrácela naděje, to si přeju.
A láska. To hlavně.

miluju...

28. listopadu 2010 v 15:31 | lenny
... knížky od Egona Bondyho ... knížky od Pratchetta, knížky od Murakamiho, Holdstocka, Saint-Exupéryho, Gaimana, Viana, Demla, Eca a Tolkiena ... poezii, kterou napsal García Lorca, Ginsberg, Hrabě, Cohen, Whitman, Jeffers, Snyder a Verlain ... Jannu Levin ... Zdeňka Neubauera ... Milana Kováče ... Mariu Hamar ze Zafira Dance Company ... anime od Myiazakiho a hudbu od Hisaishiho ... filmy Tomáše Vorla a Quentina Tarantina ... Wolfs Rain ... Cestu z města ... Zaklínače ... True Blood ... Red Dwarf a IT Crowd ... naši Teslu Pardubice ... teplý ponožky ... Frisco ... jahody se zakysanou smetanou a kardamomem ... čokoládu ... kešu oříšky ... lékořici ... meduňku ... šípkový čaj ... keramický nože ... sprchový peeling s vůní lotosu ... hnědý oční linky... nakupování v Ikei ... svůj byt a svou zahrádku ... zahradu a les, kde jsem si hrála jako malá ... courání po městě a kolem Labe ... výlety za poklady ... pohodlný boty ... starý hrady, i ty, ze kterých už zbyly jenom základy ... Danielu Sea ... Tarju Turunen ... Glena Hansarda ... Sunghu Junga ... Zacha Condona ... balkánskou dechovku, altajský hrdelní zpěv a romskou hudbu ... tiché povídání nad šálkem čaje ... Šumavu ... siluetu Pálavy ... atmosféru staré Prahy a malých venkovských kostelíků ... starý hřbitovy ... kočky spící v seně ... babí léto, podzimní mlhy, jarní tání a letní noci ... vůni borovic v letním žáru, tlejícího dřeva a mrkvové natě ... studánky a potůčky ... pohled na Kunětickou horu ... upracované ruce ... plamínky, které nepálí, ale hřejou ... svobodu ... trávu, stromy, hlínu, oblohu, slunce, vítr ... a život, takový jaký je ...

o přátelství

15. listopadu 2010 v 14:40 | lenny
Pročítám články na téma "přátelé", ale s některýma nějak nemůžu souhlasit. Nevím, asi je to tím, že většinu těch blogů a článků píšou hodně mladý holky... Prý že přátelé jsou lidi, se kterýma můžeme trávit všechen volný čas, mít stejný záliby a poslouchat stejnou hudbu, nebo lidi, kteří udrží tajemství, který jim svěříme. Pořád čtu o tom, že by měli být stejně staří, aby si měli co říct, a že by měli být ochotní za nás třeba do ohně skočit...

já a podzim

6. října 2010 v 16:29 | lenny

Miluju podzim a hlavně říjen, protože to vypadá, že všechno končí, že stromy stáhnou mízu do kmenů a kořenů a shodí listí, že ti silnější se přichystají na zimní spánek a ti slabší prostě zemřou, že sklidím poslední zeleninu ze zahrádky a že se naposledy projedu na kole a naposledy zamžourám do ještě teplých slunečních paprsků. A pak že nebude nic, jenom zima a tma...

oči

6. srpna 2010 v 15:54 | lenicka
Jen tak mimochodem: jakou máte barvu očí?
A jaká se vám nejvíc líbí?
Do jakých očí se díváte nejraději?
Líbí se vám oči nějaké známé osobnosti?
A pro ty, kdo mě znají osobně: víte, jakou barvu mají moje oči?

úspěch?

27. června 2010 v 16:11 | lenicka
Chceme být úspěšní, chceme dosáhnout životních cílů...
Chytré knihy říkají, že úspěch není dílem náhody, ale cílevědomého snažení. Že úspěch znamená dosažení něčeho, po čem člověk touží. Jenomže - budeme šťastní, až toho dosáhneme? Nebo skončíme tak jako spousta lidí - uprostřed úspěchů a luxusu, ale s krabičkou antidepresiv?
A čeho vlastně chceme dosáhnout? Je vážně tolik důležité, jestli našetříme na vytouženou dovolenou, auto, dům? Když nás povýší v práci? Když získáme akademický titul? Když se dostaneme mezi "horních deset tisíc"? Když se staneme slavným a obdivovaným zpěvákem nebo sportovcem? Budeme potom konečně spokojení?
Co když v honbě za úspěchem najednou zjistíme, že jsme zůstali sami? Je to vůbec úspěch, který stojí za to, když ho nemáme s kým sdílet?
Neměli bychom si raději plánovat takové cíle, která nás vnitřně naplní? Já vím, štěstí nejde naplánovat, ale přesto...
Co je tedy ten "úspěch"? Co chci?

Vykouzlit úsměv na tváři dítěte.

Mít možnost brouzdat se naboso trávou.

Dívat se do očí blízkého člověka a číst v nich, že mě má taky rád ...



P.S. Téma článku je tématem týdne na blog.cz, nehledejte v tom žádné skryté významy...
 
 

Reklama

Děkuji za návštěvu mé zahrádky.
Než odejdete, napište prosím názor/komentář/vzkaz.
Mějte se pěkně a někdy zase přijďte.
...
..
.